28. 12. 2014 - lovers on the storm.

24. vážil cestu, aby mi popřál krásný Vánoce, objal mě, otočil se na patě a znovu odjel.

I malý holky občas vyrostou z lásky k romantice gest.

Ne. Nenenene.

Zpráva by bohatě stačila.

Jinak dobrý. Houseparty a alkohol a pusy a trojkovej rozjezd a stolní hry a kouř z cigaret na balkónku se Sašou, co vlastní firmu na mast proti lupénce.

"Tam máš přítelkyni."
"Není to moje přítelkyně."
"Uvidíš, třeba ti jednou dá."

Prázdniny v duchu obrovské prokrastinace. Ani první slide prezentace pro druhou část mé německé bitvy nespatřil světlo světa. (Co že to mám vlastně za téma?) Starší testy k přijímacím zkouškám mě odradily mým prvním neúspěchem. Whatever, polohovací židli za nákupním pásem mám stále ještě vyhřátou.
Naprosto na jedničku jsem se ale dokázala přecpat bramborovým salátem, zaspat do práce a hodit nohy na stůl.

Chtěla bych na vysokou do Prahy. Poprvé v životě si uvědomuju, že odstřihnout se bude ten pravej lék.

Sama se sebou uzavírám sázky o to, kdy si konečně uvědomím, že mi hoří za zadkem a že říkat, že Jakarta je v Africe, je kurva smutný.

Look up more than down. See more than say. Listen more than speak. Hope more than dread. Believe more than criticize. Yes more than no. No more than maybe. Laugh more than cry. Love more than hate. See. More. See.
(Tyler Knott Gregson - Chasers of the light)

17. 12. 2015 - chasers of the light.

Hraje Zuzana Navarová. Dneska výjimečně, místo koled.
Vánoční Vídeň je pořád stejně krásná, zamáčkni slzu nad tím, že tu zem kdysi špinily i naše kroky a slzy. Svět se ale stejně stále točí.
Jahodovej punč v srdíčkovým hrnku.
Vánoce kouzlí obláčky stoupající od pusy a stmívají oblohu o mnoho dříve. Tři svíčky se třepotají, aby osvítily hádky rodinného kruhu. O nic nejde, bude kapr se salátem. Život, život, život.

První vločky, co dopadly, jsou ty, co mi sedí na nehtech. Škoda.
Rodina se rozrůstá, další miniaturní holčička.
___
Vpíjíme se do potahu autobusových sedaček, dáváme si pusy na čelo, cucháme se ve vlasech a objímáme se. Prahnem po lidským doteku, protože oba strádáme, ale vzájemně se spravovat nechceme. A tak spolu čekáme na to, až jeden z nás najde jinou duši a už se nikdy neuvidíme. Nikdy neopijeme. Neobrátíme oči v sloup. A nevzpomenem si.

Přichází ten mrtvej bod, kdy nad láskou nepláču, ale s láskou souzním. Nechci. Už jednou mě to prolezlo jak rakovinný bujení. Slaný slzy nebo čistou hlavu. Víc. Nic. Svlíct se z toho jak z kousavé kombinézy. Kde leží bod ještě mrtvější než mrtvej?

Doufám, že je těch zářezů aspoň o pět víc.
A že to bolí. Jak kdyby ti je tetovali na duši.
Taky doufám, že jednou zjistíš,
Že jsou lidi, co souzní.
Ať už jsi na kilometry blízko či daleko.

A že hoře se skutálí do jedné slzy,
ta slza se vsákne a pak ji to mrzí
a po prvním slunci se nadechem,
kometa zamíří nad Betlém.

7. 12. 2014 - luvly.

Svět je neuvěřitelně funkční. Jeden den slunce, další den sníh. Kartářka v non stopu, Hoegaarden a půllitr, kterej nedokážu jednou rukou unést. Smích, hodně. Ruka na rameni - "slečno, konečná". Únava životem, únava štěstím.
Vánoční výzdoba a trhy na náměstí mě dokáží pohnout k slzám dojetí. Přemýšlím, kde se ve mně vzala láska k prosinci, když doma s tím vždy souvisela buď tichá nebo naopak příliš hlučná domácnost. Šestiletý děcko, co se krčilo pod nažloutlým dřevem psacího stolu. Trochu strachu a světýlek.

Mám za sebou německou písemnou část. Nervozita opadla, už zase žiju někde jinde než v učebnici němčiny. Už zase žiju.
Lidi v hypru nakupují na Vánoce, vykládají o cukroví a adventních věncích. Durdí se nad tím, jak to všechno rychle utíká, ale v očích je jim vidět, že se toho všeho nemůžou dočkat. Nějakým zvláštním způsobem jsou ještě milejší, než vždycky bývávali. Poprvé jsem dala svoje číslo někomu, kdo se rozhodl pro mou kasu. Asi proto, že mě chtěl pozvat na pivo a ne na kafe. Konečně někdo, kdo ví, jak se na mě musí, haha.

Je mi dost pohádkově, přestože mám všeho nad hlavu, doma se překřikujem a tak.
Koncert ZAZ těžce předčil i pražskou show Irie Revoltés. Energie, moc moc moc energie.
Miluju zimu, i když mi mrznou prsty na nohách.
Včera Krakov, příští týden Vídeň.
T(s)ebelásky. Dokážu vyjít z domu a říct si, že vypadám k světu. Dokážu rozlišovat mezi sníst ledničku a nesníst nic. Dokážu se chodit bavit a mluvit s cizíma. Jsem šťastná.
O to víc začínám litovat, že jsme s V. tehdy doopravdy nepočkali. Nebo nezabojovali. Lituju s úsměvem. Snad to prostě tehdy už jenom nešlo vydržet. Touhle dobou jsme se začali hádat a brečet a tak. Hrozná ztráta času. Proč se lidi hádaj a brečej a křičej, když se můžou smát, bavit, milovat a tak?

17 promrhanejch let!!!!
Profetovaný iluze.
Jaký si to uděláš, takový to máš.

Wild Blonde*

19. 11. 2014 - search for me and you'll find me missing you.

"Cause she would rather fall in chocolate than fall in love.."

Vánoce!
Ozývají se mi tu vánoční koledy. Občas nevím, jestli radostí vyskočit a roztančit se po pokoji nebo se rozplakat. Schází mi lidský teplo, přes Vánoce pokaždé nejvíc. Nikdo mi nepůjčuje rukavice, nekupuje punč, nebalí mě do deky a nepeče se mnou cukroví. Nikdo netleská nad vánoční výzdobou a neodpočítává netrpělivě dny.
Asi proto, že to nejsem ochotna nikomu povolit. Společně strávený Vánoce jsou ještě větší slib než propletený prsty.

Se školou statečně bojuju. Facebook mi ze života zmizel a je stokrát lehčí dýchat. Nevyskakuju o půl dvanácté od modrobílé obrazovky s tím, že jsem ještě neotevřela jakoukoliv učebnici. Jediný neštěstí je, že i přes hodiny strávený v knížkách se mi v diáři hemží bříška a stoličky.
Za dva týdny usedám k mé téměř maturitní německé zkoušce. Snad nikdy jsem neměla větší chuť vyskočit z okna.

Zítra je tu stužkovák. Šperkuju svůj zombie kostým, utrácím za barvy na obličej a krev ve spreji, šmejdím po secondhandech a sháním řetězy. Se zítřejším dnem budu maturant 2014.. komisch.

Gloria odzpívala první z koncertů s orchestrem. Postavila publikum. Podruhé. Je to radost, stát na praktikáblech.

V posledních dnech si finálně uvědomuju, že jsme kompletně ztratili vztah s mým tátou. Od začátku roku se jedinkrát nezeptal, jak to vlastně všechno zvládám, kam půjdu na vysokou, kolik piv jsem vypila, kolik peněz vydělala. Nezdraví. Hádat se s ním bylo pohádkový.
Chybí mi táta.

Wild Blonde*

3. 11. 2014 - rád by som ale vedel kde si.

Jsem unaveně šťastná. Hodně rozjezdů v poslední době. Hodně cinknutí skel o zuby. Ranní pachuť smíchaná z promilí, nikotinu, koutky bolavý od smíchu.
Malej stoh volající Odmaturuj! nespatřil světlo světa ještě.. Nikdy.
Elektroswingovej rytmus.
"Ako sa menuješ?"

Štěstí se mi plazí od kotníku a nesype se někde mezi prstama.
Poprvé za uplynulej rok si dokážu připustit, že chyby jsou lidský.
Člověk má jen jeden pokus, špatných cest je příliš.
V sedumnácti studovat, milovat, svěřovat se, rozhodovat se, plakat, smát se, bavit se a neudělat chybu, bylo asi nad moje síly.
A odpustit si, pro jednou, chutná asi jako víno z podnebí.
Tam, kde zapadá slunko, nad propasťou ludských rán.
Moc mužskýho pohlaví, moc pánských deodorantů, řečí, z kterých lepí pusa.
Mluvte o filosofii, o cestách na konec světa, o nesmrtelnosti a nesnesitelné lehkosti bytí, o posmrtným životě, o vaší kapele a o tom jakej byl váš poslední sex.
Nemluvte o rybičkách, domečkách, stolečcích, pusinkách, pivínkách a tak. Nebo vám nahodím nohy..

Jinak je všechno slunečný, i když počasí ne. Vánoční výzdoba blýská do tmy šesté hodiny večerní a já začínám trávit čas ve své hlavě. Odpouštím si, nadávám si, vyhazuju zašlý smutky, tahám zapomenutý radosti jako je čaj s pikaem a spaní v chlupatejch ponožkách.
Ozvěna kroků po dešti.
Mluvím s lidma, co neznám. Představuju se jako Petra, Zuzana, Sofie a Tereza.

Rozbitou ránou plyne potůček štěstí.

Blondýna z Londýna *

19. 10. 2014 - everything keeps changin'

Několik prohraných tisíc byly právě ten klíčový okamžik.

Jednorázová hloupost prý. Kde jsem ztratila nit, když se najednou z desetikoruny vsazené na zápas Sparty a Baníku staly tisíce ztracené v automatech.. 

Smutná dvacetiminutovka na lavičce, kdy jsem se ho snažila přesvědčit, že jsme prostě.. nekompatibilní. V otázce alkoholu, cigaret, času, socializace. Neporozuměl. Snad jsem to ani nečekala.. 

Do budoucna si musím uvědomit, že láska nepřijde jen tak. Že lásce nepředchází sloveso líbit se, ale sloveso znát se.
V prosinci to bude rok.

Chci zas pro jednou klid. Hodně klidu. Čas na maturitní knížky, na německý slovíčka. Čas na hypermarket, na usměvavý lidi, pány, co vyprávějí o dětech a děti, co se smějí z nákupních vozíků. Čas na kamarády. Na procházky. Na sbor. Čas na to, zavřít oči a napočítat do desíti, aniž bych přemýšlela, co je ještě potřeba.

Čas letí. V prosinci to bude rok. S každým ranním nádechem očekávám závan Vánoc. Záškub u srdce.
Těžko říct, jak moc jsem se za ten rok posunula. O něco extrovertnější, o rok dospělejší, o rok nerozumnější. Nedokážu si nikde představit lásku. Vyplýtváno. Jehly pod nehet. "Dokážeš mě někdy milovat?" Tři tečky.. Zasloužil si tu nejupřímnější odpověď za ten čistej pohled. Ne.
V prosinci to bude rok. 

Kolik věcí si za rok uvědomíš?
Chyby, chyby. Ale taky jak moc ses tomu všemu odevzdal.
Bolesti se alkoholem neředí.
Náplasti jitří rány.
Cestování je medicína.
Žárlivost se probudí, až když nemáš právo.

Láska se redukuje s tím, jak často ho vidíš v davu..

Ve svých osumnácti letech jsem ještě stále ta malá sekundánka.
Dám si facku.
Pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí.

Ale tohle už je zvyk. Jsem v pořádku.
Čína byla dechberoucí.
Ukradli mi tablet, další zkušenosti do života, díky.
Vždycky mám někoho, za kým můžu jít. Přestože to třeba nejsou ti, kteří to byli kdysi.
Učím se, ničemu nerozumím, ale baví mě to.
Vánoce budou po několika letech snad zas pěkný.
1. 12. přijede ZAZ <3

Wild Blonde*

21. 9. 2014 - one way ticket.

Haha, dlouhodobé prodlevy. Tak jako ve vlastním životě.
Den ode dne sbírám odvahu psát a zas si něco přiznat.
Škola mě po prvním týdnu dokázala vytočit tak, že vracet se tam občas vypadá jako něco, co jednoduše nejde. Hlučný lidi, co si říkaj o nehezký slova.
Frajer z hypru začal se slovem přítelkyně, občas klopím zrak, občas se uculím. Podle toho jak si zrovna rozumíme. Srdceryvný půlnoční telefonáty, co rozlepí oči. Ying a yang. Vzpomínky na časy, kdy bylo líp.

Mám neodvratnej pocit, že mu jednou ublížím, stejně jako distancovat se nejde. Umí chytit tak, že se cítím v bezpečí, zároveň píchnout zbytečnou jehlu.
Jakýmsi zvláštním způsobem nemiluju. Snad proto, že si připadám s každou žárlivou scénou jako na provázku. Snad proto, že je příliš brzy. Snad proto, že můj budoucí syn se ještě stále podobá na někoho jiného..
Není dobrej nápad přepínat z kamarádů s výhodama na srdceryvný vztahy.
Vykládá mi, jaká to pro něj byla láska na první pohled, když mě viděl v čepičce za pultem a já mu na to nedokážu říct, že měl být náplast na rozbitý touhy..

A tak to jde ode dne ke dnu. Asi, možná.
Možná ne.
Možná jednou hodím starý lásky za hlavu a konečně ocením to všechno, co pro mě ten kluk dělá. Protože být s ním šťastná je nesnesitelně lehký, být zamilovaná extrémně náročný.

Za pár dní vzlítám z pražskýho letiště směr Peking.
Tak zas pro jednou pryč z života.

Wild Blonde*

31. 7. 2014 - travel rather than love.

A tak si Berlín zasloužil tu největší cestovatelskou pozornost snad ze všech měst, do kterých jsem kdy vkročila. Zválená tráva v malých parcích, club maté u vody, ohromující Sachsenhausen a slzičky na nejposlednějším sedadle posprejovanýho s-bahnu, "chtěl bych ti uvařit kolumbijskou večeři", židovskej hřbitov, fotbalový finále a poblázněnej Berlín.

Zpět doma je všechno postavený na hlavu.
Zelektrizovanej vzduch,
 vysokoškolský přirážení ke skříňkám,
"Nízký sebevědomí leží v tom, jak se o tebe umí chlap starat.",
Vína na balkónku,
Probouzení se vedle někoho,
"Udělám ti snídani",
"A v srpnu budem pořád spolu"
"Nejezdi do Anglie, nejezdí domů, zůstaň tu se mnou."

Nejspíš znovu zadaná, snad ani nevím, jak se to stalo
Na minulost vzpomínám snad už jen matně
Stýskám si z Anglie po ruce kolem ramen.
A urputně se snažím přesvědčit sama sebe
Že protiklady se přitahují a láska hory přenáší
Taky že nikomu neublížím
A taky, že neublížím sobě -
- láskou, citem, poutem.

Do čeho sem se to SAKRA pustila?
Můžou za to jen ty oči jako vždycky, všude?

Wild Blonde*

2. 7. 2014 - time heals.

Půl rok.
Říkám si, že je čas trochu povyrůst.
Smířit se s realitou.
Otevřít se novým začátkům a přestat se topit v polemikách.
Nejde to úplně špatně. Jestli ne 24/7, tak alespoň 24/6.

Prázdninový léto konečně začlo. V neděli odjíždím nach Berlin.
Měla bych hodit všechno za hlavu.
Pít hašlerkový pití na pobřeží, vracet se nad ránem, chodit bez cíle, mluvit s cizincema, vdechovat atmosféru a mluvit německy.
Snad jen trošku se bojím, že moje introvertní já nezůstane doma.

Po prázdninách maturitní ročník?
Wow, co říct?
Snad jen - kam se ty léta ztratily?

Wild Blonde*

Dostala jsem se za půl roku tam, kde jsem myslela, že nebudu ani za deset let. Stálo to spoustu sil, který byly vynaložený správným směrem. 

Přerůstám vlastní stín.

A snad už v srpnu všechno završím - l'amour ést l'éspoir.

24. 6. 2014 - we're better off alone

ASI.

Zavíráme se zpět do vlastních ulit
Přestože jsme si kdysi říkali "takhle ne"
Nebo právě proto
Čím víc je všechno v pořádku, tím je všechno horší
Tím víc k sobě nepatříme
Nebo ne?

Kruh
Charlieho malá tajemství
23. února
Ani slza
Juchu

Zmrzlý nohy před řeznickým pultem v hypru
"Chtěla sem být doma v šest, ale zapovídala sem se.. 19:57"
Proč chci psychický záplaty, když fyzický jsou jednodušší
Nechybí ale tolik
Jako blbý lásky, doteky, úsměvy, jiskřičky a tak
Který vlastně nechci
Radši všem, co s tím prijdou, plivnu pod nohy
Nezájem.             Vůbec.               Nespravíš mě.

Nenechte se oklamat!
Jsem šťastná, vážně moc.
Jen přebytky myšlenek
Snad tak nějak zbytky za ten půlrok
Všechno se lepší
Sluníčko léčí
Berlin se blíží
Barevný nehty
Stojky na zahradě
Personalizovaný kolo

Ale to všechno neznamená, že by vztahy byly moje parketa

Fyzický bloky padaj!!
Šla bych na koupák, kdyby mi nebyl malej vršek od plavek
Jakto?
Asi už prostě nechci kosti jako měl pán, co spal na chodníku.

Kdyby bylo loni
Balila bych do Vídně
Bila hlavou o zeď
Brečela mámě v náručí
Stoupala na váhu
A rozcházela se nad kalnou hladinou kafe
Letos fyzický bloky padaj
A Vídeň fucking nowhere.

Jak že to kdysi říkal?
Stejně lituju, že sme nepočkali?

ASI.

Wild Blonde*

20. 6. 2014 - okay? okay.

O půl jedné ležím, umírám na bolesti žaludku a dumám.

"Body nesbírám, sbírám úsměvy."
Pán, asi pětašedesát, kostkovaná košile, neusmál se do doby, než jsem se usmála já.
"Slečno, co děláte po práci?"
Pán, asi pětatřicet, ožralej jak doga, osmnáct korun za dvě piva v dvoukorunách.
"Všechny její kamarádky u nás budou spát! Prý si přinesou spacáky, pf!"
Paní, asi čtyřicet, kupovala věci pro dceru na oslavu třináctých narozenin.

Lidi. Jsem nadšená. Jsou tak různorodí.

Berlín?
Hlavně Sachsenhausen, Berliner Dom, židovský muzeum a opuštěnej zábavní park.
Don't forget a nejlépe okolo páté ráno.
Nebrat foťák a mapu! Možná ten foťák..

Tři dvojky a tréninkový DSD úspěšně za mnou.
Že by mi nakonec něco přece jenom šlo?

Po domácku sušený třešně, knižní podoba The Fault in Our Stars, opálený žabky.

Moji prarodiče jsou spolu dnes 56 let.
Naděje na JEŠTĚ lepší zítřky.

Wild Blonde*

15. 6. 2014 - novej vítr.

Vlhkost vzduchu po dešti.
První pokladnová výplata na účtě.
Prázdninovej londýnskej couchsurfing přede mnou.
Vybojovaný školní výsledky.
Potcrossing pohledy z Ukrajiny, Hong Kongu a USA.
Usměvavý lidi v práci, co přejou hezkej den a já mám chuť je obejmout.
Is Tropical 1. července v MeetFactory? Jo či ne?
"You should find a one-night stand, honey."

Těžce uvažuju nad tím, že pokud mi po Anglii zbydou peníze, koupím si eurovíkend do Paříže a pojedu se najít tam, kde sem se před rokem ztratila. Nesmím se zapomenout podívat na trávu před eiffelovkou, do zvlhlé koupelny a do stánků u Seiny. Byl by to dárek ode mě pro mě za to, že se mi vrací ledovej klid. Když je potřeba.

Chtěla bych si udělat kurz. Jakejkoliv kurz. Něco, co by mě bavilo, co by mě v průběhu, i poté naplňovalo. Musím se po něčem poohlédnout.
Snad kurz tvůrčího psaní?

Čím dál víc mě láká zahraniční vysoká škola. Cestování je věc, co chci nejvíc, nejvíc, nejvíc.
Chodit sem a tam, nevědět, kde jsem, být cizí. Cítit naplněný srdce, který by tak rádo bouchlo. Radostí.

Wild Blonde*

10. 6. 2014 - l'amour est l'espoir.

Pročítání starejch slov, snad abych si srdce zlomila.
Těžkej dech.
Konejšivý ruce.
Když se nechám tetovat, uvědomím si všechno?

Dětinský výkřiky do tmy jako filtrace všech holčičích pocitů.
Léto mi leze na mozek.
Berlin, save me.

8. 6. 2014 - what is dead, may never die.

Jak těžko se vzdoruje vzpomínkám tak čirým jako voda ve sklenici.
Jak těžko sbírám síly, když otvírám bednu plnou věcí, co rvou srdce.

Léto připomíná štěstí. Kapky potu, nádechy naplněné euforií, zatnutý zuby, kapky rosy na zápraží, zapadlej antik, červený třešně, letní deště, srdce paralyzována suchým vzduchem léta, slunce jako jeden žhnoucí červenej kruh.
První vyznání sahající dál než ohranej kýč, co si šeptaj všichni.
Tlukot srdce, srdce v krku.
A ty sníš o budoucnosti, bojuješ za jedinou věc, kterou se stále bojíš připouštět, bojíš se, že jakmile jednou uvízneš, nikdy nevystoupíš.
Pak jednu noc nespíš, odmítáš svou vlastní mysl, vlastní tělo.
A najednou víš.. Uvízla jsi, už neutečeš.
A setřeš slzu.

Slova frajera z hypru pronesená v 2:44 do nočního ticha zněly tak utlumeně, že nešlo říct nic. Snad jen to, že to všechno zabalíme. Nemůžu. Nejde to. Nechci. Tebe.
"Jednou poznáš, že dáváš příliš citu do lidí, kteří o to nestojí."
Pozná(vá)m.

Kámen na srdci je zas zpět. Všechno s každým novým ránem graduje. Rudý tváře, sevřený víčka, hlasitá polknutí.
Lednový pocity snad jen v jiným počasí.
Seber síly a bojuj, duben byl šťastnej. V životě jsi to zvládla už tolikrát, vymotat se z doteku dlaní, které cítíš na kůži.

Konečně vím, co bych chtěla studovat. Slova. Žurnalistiku.

Wild Blonde*

1. 6. 2014 - I thought it went away.

That year..

To nejhorší na románcích jakéhokoliv druhu je to, že jsme po nich tak neromantičtí.

Přečtu si Manon Lescaut, protože mi jedna jediná zmínka v Obrazu Doriana Greye dokázala znovu urvat srdce.
Život jde do kopce a z kopce. Někdy se usmívám vesele a někdy smutně.
Po třech měsících a šestnácti dnech znovu ten obličej.
Starý lásky nerezaví a vrací se ve snech. Jako naprosto propracovaná hra dvou těl.
Středeční večer získal novej rozměr. Rozbitej telefon, černo, nějaký smsky a poblitá zem poprvé po čtyřech letech. Tak alkohol už zase nějakou dobu ne.
Nevím, jestli jsem zapíjela statečnost nebo žal.

Další období, kdy topím myšlenky v učení, což se mi momentálně doopravdy hodí. Před koncem roku. Přesto si od srdce přeju ať je to už všechno za mnou.

S těžkou hlavou hledám radost když ležím v trávě a vdechuju vůni jahod.
Koukám na kluky, na frajera z hypru, na fešáka z Německa a je mi smutně z toho, že mám pro jednou zase pocit, že už ode mě nikdy nikdo nedostane lásku. Jen zamilovanost a radost. Pokleslou přizpůsobivost, otevřenou obětavost.
Frajer to cítí. Ptá se občas v telefonu, jestli bych ho chtěla mít zrovna u sebe a já se jenom nervózně pousmívám.
Chtěla, pokud bys mě přátelsky poplácal po rameni, povídal nesmysly a potom zase odešel, stejně jako jsi přišel.

A tak znovu vyhlížím bezmezný štěstí a tak nějak trpělivě očekávám to, že čas všechno vrátí do starých kolejí. Třeba jednou doopravdy budu chytřejší a dospělejší. Šťastnější a sdílnější. Oddanější a sebevědomější.

Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec.
Mlč umíráčku mlč, ten smutek já už znám.
Polibek, kapesník, siréna, lodní zvonec,
Tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám.
(V. Nezval)

21. 5. 2014 - moving in the wrong direction

Občas si s hloupým úsměvem zapřemýšlím,
Proč pořád tahám za ruku lidi,
Kteří o to nestojí
A proč tahám kostlivce ze skříní
A proč neseberu energii na nějaký moving on
Když potom plivu pod nohy těm,
Kteří by se mnou rádi seděli na trávě
Na parapetu
Na lavičce
A od srdce se smáli.

Frajer z hypru zčervená, když se minem
Oslovení maličká ho nepřešlo
Opíjí se a volá
Pak si nic nepamatuje
Ale je přesvědčenej, že je všechno vždycky pravda
A to je přesně ten moment, kdy si člověk řekne
A kurva.

Ze školy je mi občas na blití, autoškola je pro mě nějakej zapeklitej oříšek.
Ale furt se směju, zpívám, spím
A vtipkuju, že mám brigádu, kterou můžu kdykoliv změnit na HPP.

Hyperparty pro zaměstnance by nejspíš přesně splnily moje potřeby.
Chlast a jídlo zadarmo.

Wild Blonde*

13. 5. 2014 - blankets and raindrops.

"Co kdybychom si jednoduše přiznali, že máme mizerný vztah, ale i tak v něm pokračovali? Co kdybychom si přiznali, že se vzájemně doháníme k šílenství, že se pořád hádáme a že se spolu sotva kdy milujeme, ale že nedokážeme žít jeden bez druhého, a tak se s tím musíme nějak vyrovnat? A pak budeme moci prožít svoje životy spolu - v zoufalství, ale šťastní, že jsme spolu."

Napsala paní Gilbertová v knížce o Liz, která miluje Itálii a zmrzlinu. Jíst, meditovat, milovat. A mně nad touhle pasáží zaplesalo téměř vše a vlastně nevím proč. Snad proto, že mě měsíc s tímhle postojem slastně ubil. Kdysi. A nejde to. Nejde.

Užívám si bytí.
Sedávám v kostelech a poslouchám ticho a očekávaný pocit, že tam nepatřím, nepřichází.
Píšu pohledy cizím lidem.
Píšu milióny poznámek. Z knížek, filmů, plakátů, rozhovorů.
Plánuju Berlín a Anglii. Možná taky tak trochu Budapešť.
Chodím hodně a chodím často.
Trávím spoustu času u prarodičů a děsím se chvíle, kdy to nepůjde.
Jezdím v autě a čeká mě opakovaná zkouška.
Pracuju a není místo, kde bych se usmívala víc.
Hodně spím a ráno s úsměvem vstávám.
Trávu jsem dávno vypustila a s alkoholem se taky už moc neznáme.
Občas toužím po tom, seknout se školou a vyrazit na cesty. Na vlastní pěst.
Horko těžko se přesvědčuju o tom, že to přeci nejde..
Vzdala sem se všech záplat a přestala si laskat ego. Což je momentálně můj největší úspěch.
Chodím bosá v trávě, čtu cestopisy, dýchám vzduch, procházím trhy a chybí mi ke všemu už jenom francouzština.
A občas taky the feeling of loving and being loved.

Všechny moje články teď vypadají téměř totožně.
Ale nemůžu se toho všeho nabažit.

8. 5. 2014 - suddenly, it gets harder to breathe.

Pár kroků do neznáma, přesvícená tma, ohlušující ticho.
S neklidným pocitem v žaludku si uvědomuju, že nic než nadechnout se a vydechnout udělat nemůžu.
Konečně si uvědomuju, proč frajeři z hypru a blbečci z klubu. Aby kopance do břicha nebolely víc, než je nutný.
Chvályhodný je to, že momentálně hraju sama za sebe a mám to v plánu i do budoucna.

První vteřiny, minuty.
Nesmím si nechat vzít úsměv a rozmazat řasenku.
Večer si dám panáka na lásku a hodím to za hlavu.

Letenky do Londýna sou zaplacený.
Přijede fešák z Německa.
Budu mít v rodině další miminko.
A mám skvělou práci.

Mám proč se radovat a taky budu..
Jedna jízda šalinou mi přece nic nevezme.. A pokud něco, hrdost to nebude.

Wild blonde*

3. 5. 2014 - sometimes, we survive by forgetting.

Poslední dobou mám ten vtíravej pocit, že se věci hrozně mění.
Snažím se vymyslet, co od života vlastně chci. Sedávám na lavičce, vyhřívám se a koukám na lidi. Občas. Jsou smutní, zničení, ztrhaní a unavení. Nutí mě to uvědomit si, že si nejsem schopná představit, že bych ve třiceti chodila s očima u země, s telefonem u ucha a nejkratší cestou z práce domů.
Když sedím v práci za pokladnou a ke konci se vracím domů, zjišťuju, že mě bolí obličejový svaly víc než cokoliv jinýho. Že bývám šťastná, když lidi vrací úsměvy, když trpělivě čekají při mých vlastních chybách, když mi vyprávějí o svých narozeninových oslavách, zaměstnáních a rodinách.

A tak dumám nad tím, co bych chtěla v životě dělat. A najednou to vím úplně přesně.

MILOVAT.
Cestovat.
Smát se.
Neshazovat sebe samotnou.
Vychovat děti.
Mít kam se večer vracet.
Nestárnout.
Povídat si s pokladní.
Sedávat na sluníčku s knížkou.
Alespoň jednou v životě řídit kabriolet.
Poslouchat hudbu. Hodně.
Alespoň někdy ponocovat.
Někdy zůstat v pyžamu do oběda.
Zapalovat svíčky.
Mít bílej koberec.
Zůstat blonďatá.
Nosit šaty. Rozevlátý.
Naučit se francouzsky. Aspoň základy.
Nezahořknout. UŽ NIKDY!!
Pomáhat a poslouchat.
MILOVAT.
Od začátku až do konce.

Jsem šťastná. Učím se čerpat energii z cizích lidí, kteří ani neví, že ji vysílají. A ze slunka.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi ještě teď nezamlží oči nad kytičkou konvalinek, taxíkem na příjezdové cestě nebo nad obrázkem eiffelovky. Ale daří se mi sebe samotnou přesvědčit o tom, že mi jen padají smítka do očí.

Jarní život je kouzelnej. Bouřky, slunka, šaty, bundy, slzy, úsměvy a tak.

Wild Blonde*

24. 4. 2014 - eat, pray, love

Teplo
Dešťový kapky
Kraťasy
Šaty
Zmrzliny
Prázdninovej Berlín
Cesta do Anglie
Nová brigáda
Pondělní zkoušky v autoškole
Prázdniny za dveřma
Malá Emička
Jillian Michaels
Žádný hádky
Odraný conversky
Vůně léta
Povzbudivý úsměvy
The Kooks a fiXa
Orosený sklinky s pivem
Kýčovitá bižuterie
A barvy.

Takhle nějak si představuju čistý štěstí.
Takhle nějak teď žiju.

Wild blonde*

17. 4. 2014 - Numinous.

Jednou se potkáme v kouzelných

uličkách Paříže.

Jako dva cizinci, co se znají roky.

Jak často se usmíváte nad pampeliškami posetou loukou? Nad rozkvetlou třešní? Nad hrnkem s čajem, chlupatými ponožkami, uklizeným pokojem, volnými dny, procházkami do neznáma, pohledem ve schránce, umytým nádobím, vůní sprchovýho gelu nebo oblíbenou písničkou?

Já na tyhle úsměvy úplně zapomněla. Smetla jsem ze stolu jak malý, tak velký radosti. Teď lezu denně po kolenách a nacházím poklady. Poklady jako jsou lidský úsměvy, náruč vlastního táty, playlisty cizích lidí nebo kočka opalující se u sousedů.
Nacházím rovnováhu, kterou jsem ztratila při střemhlavým pádu.
Nacházím radosti.
Kouzla lidí.
Barvy.
Lesk.
Třpyt.
Oslnivý kouzlo života.

Co na tom, že jsem nekompletní, rozházená a stále ještě nevyrovnaná s uplynulými událostmi.
Jsem okouzlená.
Přesně to jsem.

Wild blonde*

Je onu vzpomínku potřeba zabít zas?

Bude to strašný boj, rozhodne však náš osud.

Běž bouři zažehnat a modlitbu se spas.

(P. Verlaine)

12. 4. 2014 - dreamer.

Zachytíš kouzlo okamžiku.
Zelený svět přes vratnou láhev od spritu.
Kouř z cigarety stoupající ve spirálách.
Zbytek popela, co se válí na dřevěném stole.
Pěna piva, co ulpěla po stranách sklenice.
Ostražitost ještě spíše než střízlivost.
Tma.
Nepříjemný doteky, pohledy, slova.

"Nikdy spolu nebudeme."

"Hm."

"Z osumdesáti procent."

"Ne, nikdy."

Čekáš na smítka lítosti, citu.

Jakoby je vítr dávno odnesl jinam.

Chceš lusknout a sedět na druhým konci planety.

Ucpat jim všem pusy, těm, co tvrdí, že milujou.

Ty sama nemiluješ. Nelžeš, nenamlouváš, nemluvíš.

Sedíš.

Posloucháš slova, co na tebe někdo z dálky volá.

Cítíš doteky, jakoby jsi měla cizí kůži.

Bloky, bloky, bloky.

Zavřeš oči a chceš vidět všechny ty, co se okolo tebe mihli za poslední dny.
Ale spoustu let vidíš tu stejnou tvář.
Není to stesk, co by rozežíral, ničil, bořil, plenil.
Je to stesk, co plyne, bolí, unavuje.
A zároveň dává sílu a energii.
K tomu nebýt štvanec a nepoddat se lichotkám.
Sílu pro každý nový ráno, pro pocit, že je vše jak má být.

Wild Blonde*

8. 4. 2014 - i want you to care but just a little.

Možná jsme spolu kdysi jen málo pili, málo se smáli a málo se milovali.

Tvrdá realita po návratu z Německa.
Najednou mám pocit, že dokážu mít ze života radost.
Němci jsou zvláštním způsobem moc hezcí.
Půlnoční výlet na zříceninu, cigareta na zaplivaným náměstí, opilý dětský pusy, béžová bunda, "vezmu auto a pojedu za tebou do Berlína".

"Bist du kalt??"

"Neeein."

"Ja, du bist."

Nemůžu se dočkat dvou týdnů v Berlíně.
A května, kdy obejmu pana Němce.
O nic víc nejde.
Smutný loučení, veselý vítání.
První myšlenka na studium v Německu. Naivní.
Vždyť přece němčinu nesnáším. Výmluvy. Pohodlnost.
Achjo.
Musím se začít užívat to, že jsem volná a nemám závazky.
V lásce, v životě, v přátelství, ani ve studiu.
Stále a dokola mě napadá:

It's both, a blessing and a curse, to feel everything so very deeply.

Wild blonde*

..The grass was greener, the light wa brighter,
With friends surrounded, the nights of wonder..

29. 3. 2014 - is there still a place for me, in your open wounds?

A všichni říkali, dej tomu čas.

Permanentně se dějou věci.
Poslouchám Safe & Sound od Capital Cities a vzpomínám na jeden večer v září, který začal právě touhle notou. Připadám si najednou jako holčička z Faunova labrintu, sedávám na dřevěných lavicích svýho strachu, pletu svetry z introvertismu a jehlice mají hroty ostřejší než nože.
Pomalu si začínám uvědomovat, že nikdy nebudu člověkem, co si koupí flašku a s radostí ji vypije v parku, s rozechvělou bránicí kvůli klukům z vedlejší lavičky. Když si spočítám na prstech svůj věk, říkám si, že bych měla dělat věci, co dělají ostatní. Čůrat na náměstí, mluvit s čtyřicátníkama, lehat na chodník, stopovat, nechat se zvát na panáky, zaspat zastávky v rozjezdu, chodit domů pozdě a žít.
Potom upletu další řadu svýho introsvetru, zajdu s někým na pivo a ostatní nechám pod diskokoulí.
A najednou se nemůžu dočkat vysoké školy, kde nebude středem dění flaška vodky, tráva a zářezy v čele postele. Vím, že vysokoškoláci dokážou ještě horší kousky, ale nechte mě snít o lidech, co si dají kafe radši než potah ze skla.

Čeká mě zkouška v autoškole.
Letní prázdniny.
Dva týdny v Berlíně, týden v Anglii.
Maturitní ročník.
Sprachdiplom.
Maturita.
Přijímačky.
A (S NEJVĚTŠÍM ŠTĚSTÍM) BUDE TO TU.

Frajer z hypermarketu přešel plynule po třech týdnech ze zamiloval jsem se na asi tě miluju. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. S nervózním zakašláním většinou odpovídám něco jako ehmhmeh.. ráda s tebou trávím čas. Chodí mi smsky o tom, jak k sobě nepatříme, že určitě stále miluju toho pana doktora a v momentě, kdy mám chuť přikývnout, doje další o tom, že se protiklady přitahují a že by pro mě udělal cokoliv. Eh.
Já sama se třepotám někde mezi nejistotama a nevím, jestli litovat toho, že jsem po všechno zpřetrháme svolila ke schůzce, protože ticho prořízlo prosím, už mě nikdy neopouštěj. Eh.

Příliš velká koncentrace růžovejch slov, kluci se chovaj jak holky, opakujou, jak jim nejde o sex, ale když ho nedostanou, tečou jim ksichty, slibujou, že mě vezmou na prodlouženej víkend do Paříže nebo do Černé Hory (haha) a plánujou, že budem jíst žlutej meloun.
Ale smutný je, že narazili na blondýnu, která není až tak úplně blbá.
Asi řeknu našim, aby mi vybrali manžela..

Zítra nach Deutschland, živote dík, vypadnu z reality.

Wild Blonde*

22. 3. 2014 - Utopie.

A ty sopky vybuchují, podlaha studí, mám 

husí kůži, všichni přihlížejí, krátery doutnají

a ty stojíš na druhé straně pole a mně rachotí

pod nohama miny.

A tak se neuvěřitelně smutně dusím chuchvalcem informací, které ztrácí smysl. Topím je pod hladinou. Všechny ty strachy, vzpomínky, přesvědčení a bolesti.
Občas topí oni mě.. Ve vodce a slanejch slzách.

This is what makes us girls,

We all look for heaven and we put our love first,

Don't you know we'd die for it? It's a curse.

Sluníčko září a posílá k zemi sluneční paprsky, co chladí. Smutně mě přenáší do prvních jarních dní loňskýho roku. Který hřály.
Sním o lidským teple, ale kdykoliv se nadechnu a se zatajeným dechem natáhnu ruku k člověku, je mi zima.
Frajer z hypermarketu se mi s každou příchozí nocí svěřuje s tím, že se mu stýská. Ať už méně či více náruživě. S menším či větším podílem alkoholu v krvi. Já na sebe se zdviženým prstem krčím obočí a snažím se sama sebe přesvědčit o tom, že mně se nestýská. Někdy ale spíš po někom úplně jiném.. Těžce bezvýsledně.

Pravda je taková, že si po těch právě uplynulých třech měsících připadám nadmíru dospělá, když jsem dokázala dospět do bodu, kde nevysedávám nad namodralým okýnkem a nesnažím se pro V. stotisíckrát přeformulovat slovo ahoj s tím, aby to znělo tak, že je mi všechno vlastně jedno. A právě s touhle dospělostí přichází i přesvědčení, že si musím nést zklamaní sama, že nemám právo lámat lidem naděje a že sem jediná, kdo mě dokáže donutit ke spoustě věcí.

Někdy se večer posadím s horkým čajem do deky a přemítám nad tím, kde přesně nastal ten zlom, kdy se celej rok 2013 začal sypat jak písek v hodinách. Nemám ale nejmenší tušení.

Mám tě rád.
Myslím to vážně, věříš?
Věřím?
Po pěti letech.
Musím si vyřešit sebe. Počkáš?
Miluju tě.
Temno.
Taxi!!
Pojedeme do Paříže?
MILUJU TĚ. MILUJU TĚ.
Budeš u nás spát?
Nesmím, ale budu.
Už jen rok a půl a budeme spolu bydlet.
Jedu do Izrale.
Smutný haly kýčovitejch hotelů.
Chybíš.
Gaudeamus.
Ples? Budou všechny hezčí?
Ples? "Ta mě taky miluje, řekla mi to před týdnem."
Mindblow.
23:00 půjdeme? Není mně hej.
Chci se s tebou probouzet do smrti.
Proč bych tě měnil?
Už mě to unavuje.
Dospěj.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Rozchod?
Slzy.
Láska.
Dospěj.
Mail.
Rozchod.

Error 653 nastal někde mezi třecími plochami 11 a 23.

Wild blonde*

12. 3. 2014 - broken hearts break hopes.

Prázdný byt, hiphop a pitbul.
Kam jsem se to zase dostala?

"Je možný, že jsem se do tebe zamiloval?"

"Ne."

Milijóny komplimentů, studený slzy.
Vodka a kofola.

"Proč pláčeš?"

"Ty chvály jsou jak nože.."

Půjčená bunda, teplý objetí.
Schofferhoffer na fotbalovým hřišti.
Chceš poznat mou mámu?
Ne.

"A ty ho pořád miluješ?"

"Jo."

Když jsi v 2:37 říkám, že už o mě nikdy neuslyší,

V 6:40 mě budí jeho hlas.

Dobré ráno krásko.

13. 3. 2014
A tak jsem si dnes uvědomila
Že lámat srdce není sport
A se slzou v oku mu napsala
Že velký životní změny
Jsou příliš dlouhý cesty ke štěstí.

A na stole mám ve váze jednu velkou žlutou růži.

Wild blonde*

2. 3. 2014 - all these fucking feelings.

Sedím ve vlaku do Polska
Barvy se rozmazávaj ve slunečních paprscích
Poslouchám fixu
..vyschnem asi tak rychle jako nasáklý deky..
Frajer z hypermarketu se mi čím dál víc zarývá pod kůži
Moc dlouho mě nikdo takhle nerozesmál
A tak spolu po šichtě sedáváme na parkovišti
Řešíme příliš vážný věci
Smějem se jak blázni
Tvrdě se před sebou otvíráme
Tolerujem si děsivý životní příběhy
A večer si do noci voláme

A mě to sbližování děsí
Protože sama nevím
Jestli bude spokojenej
Když mu nedovolím značkovat.

A já teď sedím ve vlaku do Polska
A nevím
Jestli mi víc chybí ten nebo ten.

Wild blonde*

25. 2. 2014 - i wonder if you wonder.

A tak vzpomínám
na letní noci na střeše
na půlnoční kakaa
na vlasy, co se leskly na slunci
na roztomilý opilosti
na procházky mezi stromama
na špatnou sprchu v pařížským pokoji
na smutný oči
medvědí objetí
večerní nechutě k loučení
špagety s červenejma rajčatama
bílej stan
slzy oddanosti
jiskry v očích
listím dlážděnou cestu ke vchodovým dveřím

Můžu si oči vyplakat.

A pak chlastám s Pětatřicátníkem ze zastávky
S Frajerem z hypermarketu
Kteří prý nikdy neviděli holku tak plnou energie
Radosti
Úsměvů
Mládí
Pořád na mě šahají
A platí mi piva
A já se culím až mě bolí ksicht
A uvnitř sebe rozbijím kamenný zdi holou pěstí
Křičim na kraji útesu
A brečím vodopády.

Wild blonde*

Fuck.

Byl by to rok.
Dvacátýhotřetího února.
Dnes.
Látka, která kdysi byla jeho, se mi otírá o kůži.
Už mě neprovokuje zelenej puntík. Ani fotky ani odkazy.
Posranná modrobílá stránka najednou ztratila smysl.
Ach, jak dospělé.
Jsem tu najednou tak sama.
Vlastně jsem tu permanentně tak nějak sama.
Někdy mám pocit, že umírám.
Pak si utřu sopel a stejně zase žiju dál.
Ode dne ke dni.
Od hodiny k hodině.
A vlastně ani ne.
Čas je rychlejší než by člověk řek.
Někdy jsem i šťastná.
Když mě objímají kamarádi a když pan z autoškoly vtipkuje.
Jedu na týden do Polska, mluvit o politice, aby mě něco zabavilo.
Jsem tak trochu sama. Tak trochu smutná. Tak trochu veselá. Tak trochu uvězněná sama v sobě. Tak trochu polámaná. Tak trochu vyrovnaná. Tak trochu sentimentální. Tak trochu silná.
Trochu víc ztracená.
Co se dělá v takových situacích??
Chlastá a spí??
Nebo culí a žije??

Bojuju sama se sebou.
Vraždím všechny ty představy nahejch těl, rozbitejch skleniček od vína, ostříhanejch vlasů, kostkovanejch košil, pevně propletenejch prstů, deštivejch i slunečnejch dní.
Vraždím všechny ty představy dní, ve kterých ta hloupá blondýnka byla veselá.

Protože.. Těm, co ubližují, má být ublíženo.

Wild blonde*

19. 2. 2014 - drowning in love.

Co říct.
Hraju si na siláka. Smutnej fakt je ten, že sama sebe už po letech nejsem schopná přesvědčit. Nechávám se s plným vědomím vláčet usměvavou pózou. Ne, nejsem veselá, není mi to jedno, nechci další jiný kluky v životě a nejsem otevřená novým budoucnostem. Ale naivní lidi jsou tak sladcí, když mi věří.
Namakaná gorila s rovným blbečkovským kšiltem mi přes pult podala svou vizitku. Pravděpodobně jsem ho dokázala okouzlit tím sexy způsobem, jakým jsem mu dokázala navážit párky. Když potom k večeru mozek začal zpívat svoje serenády o tom, že jsem blbá kráva, natáhla jsem ruku po mobilu. Utop mě v tom, co máš na srdci, blbečku.
S frajírkem z práce jsem domluvená na pivo. Za co? Za to, že mi hledal první den náplast. Frajere, můžeš být mou náplastí. Se svým středoškolským vzděláním, trvalým flekem v hypermarketu, komediantským přístupem a tím nacvičeným gryfem, kterým mě chytáš kolem pasu, můžeš být něčím, čím byl kdysi Roman. Perfektní záplatou.
Ten mi taky říkal maličká.
Jste všichni stejní. Stejně prokouknutelní. Chcete tvrdý podlahy, křik, nehty zaťatý do masa, vyrvaný vlasy, nadávky a nezkažený holky.
Můžu vás provokovat, můžu se koketně smát a dělat, že jsem celá vaše. Ale nejsem. Jsem celá Tvá.

Všech se bojím.
Všichni kluci jsou momentálně moje noční můry.
Důvodem, proč všechny přijímám s otevřenou náručí, jsou půlnoční slzy, který nemá kdo utřít.
Chci čekat na to, až je přijdeš osušit.
Až mě chytíš za ruku a budeš mým zachráncem.
Až mi znovu zapálíš v očích ohýnky.
Až mi řekneš, že znovu nadešel čas na nás dva.
Až mě schováš v náruči před světem.
Až mi řekneš, že jsi mi odpustil.

Ale dočkám se někdy?

Radši setřu bolest bolestí, hrubost hrubostí, zklamaní zklamáním.

Protože jak už jsem řekla. Za chyby se dokážu ztrestat sama.

Wild blonde*

15. 2 2014 - it was always you.

Zamilovaný páry. Květiny. Jejich vůně. Ne pro mě.

Smutná patnáctiletá slečna z nižšího ročníku. Přítmí vinárničky. Příjemně jahodová vůně cigaret. Kožené sedačky. Uprostřed všeho malá patnáctiletá brunetka, ke které nemám sebemenší vazbu. Přesto bych ji chtěla obejmout. Činím tak alespoň pohledem.

Vzpomínám na moje dvanáctá léta. Na nástěnku, ze které na mě každý večer koukaly jeho oči, se kterými jsem si před každým (ne)spánkem vyměňovala pohled. Na dopisy psané do šuplíku, na slzičky v rohu pokoje, na pondělní hodiny tělocviku. Na bezmeznou radost z toho, že jsem našla něco, k čemu mohu upnout všechny moje citové přetlaky.
18. léta? Jeho oči zmizely ze všech rohů mého pokoje, aby mě nedrásaly faktem, že ani jednou nemrknou. Zelený puntík, který mě nutí sedět si na rukách. Slaná příchuť mých tváří. Bezmezný smutek z toho, že jsem našla něco, co je důvodem všech mých citových přetlaků.

Kolik něžných pohlaví? Kolik udýchaných nocí? Či rán?
Žárlím, přestože mi právo schází.

Pětatřicetiletý pán ze zastávky shání partnera na badminton. Je to jiný pojem pro sex? Panicky odmítám. Prý se ozvu příští týden. Ozvu?

Chtěla bych teď s tebou sedět na studené podlaze v kuchyni.
Prohlížet si tě. Oči, ruce, tělo, konečky prstů.
Natáhnout dlaň. Se zachvěním kopnout do skleničky vína.
Cítit vtíravou vůni alkoholu. Z vnějšku ne tolik příjemnou jako zevnitř.
Zvonivě se smát.
Na minutu zaváhat, zda uklidit..
Nebo neodolat vůni těla mísící se s vůni alkoholu.
Vybrat si druhou možnost. Cítit chlad na kůži a elektrizující vzduch.
Nakonec ti vyčerpaně usnout v náruči.
Probudit se do vůně alkoholového rána.

Utřít z podlahy poslední kapky, které nám neulpěly na kůži.
A posnídat tě v ranní kávě.

Múzy všude okolo. Mohla bych psát do nekonečna.

Wild Blonde*

12. 2 2014 - Holding on to nothing's easier than letting go.

Sny. Ne abstraktní, ale konkrétní. Jednu noc se usmívá a vztahuje ke mně ruce jako k dítěti. Druhou noc křik a prasknutí dveří.
První noc se probouzím s úsměvem , který střídá smutek dní. Druhou noc se budím paralyzovaná.
Radši milovat noční sny nebo se těšit na šedivou realitu, přesto ne černou jako noc?

Další zameškané hodiny. Káva, ze které se kouří, Parov Stelar a hluk od vedlejších stolů. Ohlušující samota. Nejlépe zvednout ruce a začít křičet. Aby se polekala a utekla.
Medem vonící vlasy. Cinknutí šálku o podšálek.
Miliony myšlenek. Lžu rodičům. Lžu sama sobě.
Trestní nebo rodinné právo? A vůbec, právo? Ekonomie v Praze? Ne, odmítám ho přestat hledat v davu. Ano, pořád nesnesitelné prodírání davem. Nešel koupit chleba? Dárek? Mikinu? Pivo? Někde tu přece musí být.
Není.
Pomalu se začínám znát. Jsem si nejlepším kamarádem a nepřítelem zaráz. Oba ví naprosto přesně, kam hodit granát, aby mi praskl na srdci další steh. Oba ví naprosto přesně, kam položit růži, aby ji přišel zvednout pan doktor.
Srdce jako nepřítel. Hlava jako přítel. Vedou hádky dlouho do noci. O malicherných úletech, o vztazích bez citů, o lásce, o hloupých vzpomínkách, o nezlomné trpělivosti, o víře v to, co doopravdy má být. A co prý jednou bude. Hlava většinou rezignovaně ustupuje. Moudřejší přece ustoupí. Srdce nabubřele sedí na místě. Nikam prý nepůjde. Ani po dobrém ani po zlém.

Já sama jsem čím dál tím víc vyrovnaná. Sama se sebou, s lidmi okolo, se světem. Nevím, jestli vyrovnaná nebo smířená. Lidi se vzájemně vraždí, týrají, vězní.
Já se vraždím, týrám a vězním sama. Jsem dobrý člověk, slibuju, nezkřivím vám vlásek.
To říkají všichni, že?


To, co stále neumím, je zavřít srdci hubu!

Jak moc se topíš ty, na druhé straně moře? Vybral jsi si správně? Doufám, že ano. Jednou za tebou zkusím doplavat. Existuje uprostřed našeho moře také bermudský trojúhelník?

Wild blonde*

.. Just please don't love another like you loved me,

'Cause time doesn't heal, it just leaves me asking why..

9. 2. 2014 - I like my body when it's with your body.

Týden je mi osumnáct.

Oslavy?
Půlnoční přípitek od pana barmana zadarmo.
Pán permanentně mi přející k patnáctinám.
VIP sektor, kam nám ani nedalo práci dostat se.
Kluci, který jsme potkaly, když jsme ve tři v noci všichni popadali na ledu.
Rozervaný silonky, rozbitý kolena, rozbitý klouby, bolavá hlava.
Můj narozeninovej den v nemocnici na RTG. Haha.

Čtvrteční party ne tak divoká.
Až na to, že jsem se místo v jednu dostala domů až další den.
Řidič kamionu, kterej si vzal extázi a snažil se se mnou tancovat. Zaplatil mi tequillu a já ho potom celej večer k mýmu štěstí neviděla.

Moje vlastní páteční oslava tak trochu smutná.
Zamáčklá slzička na záchodě bez zámku, prostě jen proto, že před rokem bylo všechno jinak.
Strašidelná parta pětatřicetiletých pánu, kteří na mě pořád šahali.
Já jim vypila půl kýblu vodky s redbullem a utekla zamáčknout další slzu.
Kamarád, co mi ve tři pomáhal na rozjezd a už tak trochu černo.
Jak jsem se doma zvládla převlíct do pyžama pro mě navždy zůstane záhadou.
Ráno nalezená nesmyslná smska. Hádejte, kdo byl příjemce.

Musím si teď dát s alkoholem pauzu. Protože všichni víme, že to dělám jen proto, abych z hlavy vyhnala všechny ty šedivý záblesky.
Žiju moc nebezpečně a lidi se mi dostávají do mé komfortní zóny.
Šla jsem s cizím pánem ze zastávky na kafe. Na občance měl rok narození 1979. Pokud mám být pravdomluvná, já šla na kafe. On šel na dvě piva a jednoho panáka. Když jsme potom za tmy vycházeli ze dveří, proletěly mi před očima všechny ty reportáže o mrtvých holčičkách. Díky bohu, že jsem o hodinu později strkala klíč do vstupních dveří.

Nebezpečí pro mě nejsou adrenalin. Zmenšují mě na poloviční velikost. A všichni ti pánové s úlisným úsměvem mi do života prostě nepatří.
Myslím, že se s osumnáctým rokem stanu ještě víc opatrná. A to jsem si plánovala, jak začnu v dospělosti žít, haha.

Myslím, že už budu do smrti svobodná, protože kluk z klubu si moje srdce nevytancuje.

A pravda je ta, že moje srdce jsem zapomněla na konci prosince u V. na chatě.

Smutný.

Wild blonde*

Get to know me and I'm yours.

Falešná blondýnka.
Usměvavá, cílevědomá, snaživá, přizpůsobivá, stydlivá, důvěřivá, oddaná.
Egocentrická, urážlivá, přecitlivělá, někdy zakřiknutá, někdy příliš upovídaná.
Nerozhodná.
Nekonfliktní.
Nulově realistická.
Tichá extrovertka.

Miluju úsměvy cizích lidí. Zamilovaný důchodce. Zamilovaný děti. Deštivý letní dny. Barvy. Objetí delší než minuta. Miminka. Pouliční muzikanty. Pařížský kavárny. Mini Coopery. Vůni šeříku. Krby. Absolutní klid. Překonávání vlastních hranic. Čokoládový bonbóny. Dávání dárků. Cizince. Společný fotky. Úspěchy. Opilý lidi. Opilý noci. Komplimenty. Lidský důvěry. Malý radosti. Překvapení. Vaření ve dvou. Propletený prsty. Zprávy pro lepší ráno. Společná tajemství. Noci v objetí. Večerní procházky. Malý rebélie. Zvědavý otázky. Chlupatý plyšáky. Radost druhých. 

Co říct. V deníčkovým světě jsem už šestiletej štramák. Už kolikrát jsem si říkala, že bych mohla přestat zvracet písmenka. Ale byl by to příliš velkej zásah do životního systému. A jelikož jsem právě znovu změnila působiště, asi to vypadá, že plánuju zvracet dál. Máte se na co těšit, haha.

Wild blonde*