Wednesday 25 February 2015

25. 2. 2015 - you can get addicted to a certain kind of sadness.

Dny plný Mňágy.  Ničíme představy dvoum okatejm srnkám za tmy v lese a sobě možná taky. Ale spíš ne, spíš jsme už příliš zvrácení.
A tak se připravuju na to, že se uzavřu až do jejich koncertu, ale nevěřím si ani napůl, že bych dokázala přežít tak dlouho bez tahání za vlasy a zarytejch nehtů.
A přitom nesnáším, nesnáším, nesnáším jeho ostrovtip a větu, která zní milionkrát za den s malými obměnami.
Čím jsme si fyzicky blíž, tím jsme si psychicky dál.
A já se uzavírám, říkám mu toho čím dál míň a jediný, co to dokáže změnit, je tekutý zlato. Pak mluvím. A on se ptá, jestli je pravda, že Doktor pořád ještě léčí u mě v hlavě.

Další dny strávený v práci, otázky do ZSV a já se musím pochválit, že něco dělám a nevpíjím se do gauče.
Jsem veselá, poprvé svoje pokroky nechci věnovat cizím, ale sobě.
Jen ta láska a věci okolo budou vždycky moje alfa omega.

Wednesday 18 February 2015

18. 2. 2015 - physically yours.

Zase spolu pijem, abych měla odvahu mu říct, že mi zvedá žlučník. A tak mu říkám, že mě nasral a blbě se u toho směju a vlastně vůbec vytočená nejsem a tak jenom měním strategie a stavím postel v žebříčku priorit výš než šest piv za večer a přátelský diskuze.
Skládám sama sobě slib, že je jen nálepka a když mi říká, že stejně vždycky zůstanu u své lásky z dětství a jeho mám jen jako náplast, tak přikyvuju a on vypadá asi poprvé v životě tak, že ho něco mrzí.
A pak si radíme, jak někoho sbalit a já se v skrytu duše bojím toho stesku, co určitě přijde, až zaprodáme srdce. Ale snad to přece jen nebude dlouho trvat.

Maturita a přijímačky na krku a já vylehávám na posteli, poslouchám německej rap, láduju se čokoládou a hraju hry, co mi vymyjou zbytky mýho mozku. Dávám si ultimáta, ale tu slíbenou pralinku sním, i když padesát stránek z cvičebnice nepřečtu. Whatever, mňam.

Naši Namotávače v mým pokoji stále nerozdejchali, domácnost je tišší než mrtvá a tak už okolo jenom tak přízračně proplouváme.

Začala jsem sledovat zprávy kvůli všeobecnýmu přehledu a je mi ze zavražděných babiček a opilých řidičů trochu beznadějně.
Život je bláznivě hluboká černá díra.

Saturday 14 February 2015

14. 2. 2015 - scheiß egal.

Dnes NE depresivním obrázkům,
ANO jídlu.
A tak slavím narozky v pátek třináctýho v lesbickým baru, což mi svěřuje nakrátko ostříhaná slečna ve čtyři ráno na baru, když se hádáme o tom, jestli bude hrát moje nebo její oblíbená písnička.
Tequilly, zelený a piva, protože slavím a MŮŽU. Zpíváme Chlapi sú kokoti z plných plic a je nám tak deset místo devatenáct.
Dostávám k narozeninám klobásu, protože prej každá holka potřebuje v životě pořádnou klobásu.
V šest ráno je v únoru zima. Musím si to zapsat, ať to nezapomenu.
Plánujem s kamarádem svatbu, kde nám bude hrát Switchback a klip se bude promítat za oltářem. Zachraňuje mi hrdost a život, když můj postelovej kamarád namotává moji bývalou spolužačku stejně jako se zamotají vlasy na válcovým kartáči a alkoholu v krvi je z toho tak trochu smutno.
Taky se ubrouskovým prstenem vdávám za svou spolužačku, protože nesnášíme stejný lidi a skládáme předmanželský slib, že je budeme nesnášet napořád.
Mám ráda svatby, obviously.

V rozjezdu je lidí v šest ráno HODNĚ a na tajňačku pašuju do svýho pokoje Namotávače, což se ráno při procházení obývákem plným vykulených očí mých rodičů přestává jevit jako dobrej nápad. Božská komedie.

Další věc, co si musím zapsat - na akce nelze lidi pouze zvát, ale zbytku potřeba napsat, že je N-E-Z-V-U.

Mám po dlouhém snažení hotovou autoškolu, to zapíjím taky, ale volant nechci ještě hodně dlouho vidět!

Nepřeju Vám ani trošku pěknýho Valentýna.
Přeju pěknou sobotu

Wild Blonde*



Sunday 1 February 2015

1. 2. 2015 - truly, madly, passionately.

Moje múzy si zase odešly na chvíli sednout do hospody a já zkouším už potřetí za poslední týden poskládat dohromady něco, co by se dalo číst.

Novinky?
Zlín a páter noster a pusy v mezipatrech a potom zpíváme s francouzkou šanson.
Tak nějak zase štěstíčka, ale lásky ani za nehet.
Moc se těším na to, až se budu moct někomu oddat a jeho už nikdy nevidět.

Jsem šťastná jako zase dlouho ne. Moje vysvědčení zas vypadá k světu. Po práci se culím na slečnu z krámku naproti a domů odcházím pokaždé s jinak ochucenou syrovátkou.
S Frajerem z hypru jsme od našeho pseudovztahu promluvili první slova v zakouřeným, nažloutlým kumbálku, kde jsme se loni seznamovali, a ne, že bych neměla chuť ho pohladit po strništi, ale je zase veselej a já taky.
Mám radost z řidiče autobusu, kterej mi říkává dobrou noc.
Dvakrát za jeden den stojím před plnou školní aulou, nejdříve jako vítěz s příběhem o beznadějně nešťastné atmosféře koncentračních táborů, podruhé s německou básní, u které zapomínám text, ale přesto jaksi vítězně, že jsem se dokázala z vlastní vůle přede všechny postavit.
Malý radosti jako je nadechovat se vzduchu před dveřma fitness centra, ráno sníst toast s nutellou, sentimentálně ochutnat nikotin, hodně číst a natáhnout se do vany, taky se smát, být blond a koukat na lidi.

Momentálně mě ve svým životě fakt chceš, věř mi!

Wild Blonde*