..but it ain't me.
Znovu se vedle sebe probouzíme.
Podnik s kachličkovou podlahou, masivními dřevěnými stoly, automatem na cigarety a kulečníkem, už delší dobu zná dva lidi, čím dál víc k sobě tíhnoucí s množstvím čárek na papíře.
Velmi připomínající situace ála Maják a červený kravaty.
Poprvé si klopíme absolutně vše.
Vypadám jako důvěřivá emocionální naivka
a on jako narcis v paralelní realitě.
Děsivým zjištěním bych nazvala to,
že toho máme mnoho společného.
Žít v dojmu, že za všechno můžou jen
kudrlinky a voříškový oči, bylo poměrně klamné.
"To už jsem slyšel."
"Kde?"
"Vykládala jsi to."
"Ale ne tobě."
"Teď, když mě tak přehlížíš,
chytám od tebe s vděkem jakýkoliv slovo."
Zadostiučení.
Po cestě se velmi často tiskneme ke zdi
a tiskneme dlaně.
Nechat všechno se zavřením dveří vygradovat
nazvěme tou nejlepší chybou mýho života.
"Znovu si zkouším nechat narůst vlasy."
je skutečnost, která mě znovu pošle klepat na zamčený dveře.
Velmi očividná pivní sinusojda
velmi očividně souvisí se Španělem.
WB*
