22. 11. 2016 - used

říkám ti s přesvědčením, že v poslední době nějak těžce snáším vysokoškoláky, ale už tak nějak vynechávám tu část, že je to nejspíš jen proto, že mnohem častěji vědí, co chtějí a většinou ani v opilosti nechtějí psychicky podpořit. A že si potom připadám tak nějak bezcenná.

"chtěl bych se líp oblíkat,
abych trochu prokoukl.
Abych mohl do toho hipster bistra na rohu."

hraje pop a každý slovo mě doopravdy zmáhá a vím, že mě brzo veškerá řeč opustí, ale je to jednodušší než snášet ticho, když vím, že během následujících pár hodin, až znovu zmizíš, mě ticho znovu pohltí.
a pak mě znovu zneužiješ větou "mám jen dvacku, tak to prosimtě dneska zaplať.", stejně jako už kolikrát předtím, a tak obrátím kapsy naruby a za kupičkou drobných na mě vykukuje hrdost a tváří se velmi podobně jako servírka, které říkám, že to zaplatím. Tváří se překvapeně a shovívavě.

"a tak se spolu stěhujem do 2+1,
ale vobčas s tou holkou vůbec nechci existovat.
není to jak s tebou."

a tak se pro jednou zase málem udusím pivem a myslím, že jsem v zastírání hrozně špatná a mám chuť zařvat a utéct, ale místo toho se rozzářím, řeknu, že "to je skvělý" a přisvědčím, že holky jsou vobčas k nevydržení.

už strašně dlouho jsem nepocítila to opravdivý komfortní štěstí a je to jen tím, že se pokaždé nechám vysát až do toho bodu, kdy už doopravdy nemůžu dál.
a ty se vracíš domů v radostné náladě.

"a tak jsem na ni nečekaně křikla,
protože nesnáším, když mi někdo bere prostor."
"to totiž můžu dělat jen já, viď?"

18. 11. 2016 - dunno

Nechávám si tě projít hlavou jen ze zvědavosti, proč je to s tebou taková idylka a proč se cítím jako v sedmým, když se mnou koexistuješ. A pak zjišťuju, že za to můžou ty hodně moc pevný objetí a to, že dokážeš říct "já vlastně vůbec nejsem chytrej", když si doteď pamatuju, že ostrov Man a Sicílie maj podobnou vlajku a taky to, že jseš tak trochu psychicky pochroumanej, a přesto sám sebou.

"Víš, proč se my všichni máme rádi?

Protože jsme tak hrozně psychicky ztracení."

A v pět hodin ráno Leč, a hodně moc hluboký řeči s Blondýnem, o politice, rodičích a kamarádech a znovu cítím klid, možná to tedy posledně nebylo Majákem, ale podnikem.
Jukebox
a "poď za mnou, nevim, kde je abeceda."
Elán, Irie, PSH. Hlasuju proti.
Potom ještě v šest ráno nonstopáč, třízubej bezdomovec, šťastnej, že jsme k němu přisedli. S dcerou právničkou. Momenty, kdy jsem doopravdy šťastná - když znám velmi zhruba cizí příběh a přesto, on nezná můj.

A tak v sedum k ránu ulehám do peřin, a o půl druhé scházím ze schodů, máma se usmívá, pokojem voní zelňačka a já se můžu rozbrečet, kvůli tomu, že mám tolik kamarádů, a přesto mi Brunetka tolik chybí.

A pak kouknu na telefon, zjistím, že v sedum večer potkávám Španěla v podniku s dečkama na lavicích a od té doby už mi neviditelná ruka drtí vnitřnosti..
Zapamatuj - po čtyřech pivech už pro jistotu vypínej mobil.

WB

14. 11. 2016 - the base of the feelings.

Po neskonale dlouhé době cítím klid, který v uplynulém roce bez Majáka nebyl nikde k nalezení. Dny se skládaly z mozaiky zapíjení smutků nebo radostí. Z různých odstínů zlaté, tedy whiskey a piva. Barvy černé, tedy Španělových kudrnek a sžírající tmy. Barvy zelených zdí a bílošedivého kouře z cigaret.

"..it's a new day, just in time for me to say I'm sorry,
for all the things I said I didn't mean.
It's a new time, so why must I wait in line for what is mine?
It's a new day, why must it be the same?.."

A najednou těžknu pod tvým pohledem a těžknu tak moc, až mi tělo padá skrz podlahu a já se ani nesnažím ho chytat. A jsem najednou vděčná za to, že taky děláš chyby a že všichni děláme chyby, jen se je každý snažíme spravit trochu jinak. A tak pláču z čisté vděčnosti, že jsme tu důvěru kompletně za osm let nevycejprali vzájemně ze srdcí, a že poprvé za dlouhou dobu můžu říkat směšný myšlenky a vědět, že tu bude někdo, kdo je párkrát převrátí v hlavě.
A tak je půlnoc a já koukám na svůj odraz v příliš vysoko pověšeným zrcadle a přemýšlím nad tím, jestli říct "už jsem ani nedoufala, že ta bolest vystřelující ze srdce až do žaludku na pár chvilek zmizí," není příliš kompromitující. A tak si umeju obličej a už jenom zpívám J.A.R. a cítím se fajn.

A když cítím kůži na konečcích, vzpomínám na svý dávný dětství, kterým jsi mě vždycky doprovázel a znovu mám chuť říct něco osobního a odhalujícího, ale stejně nakonec stačí jen to, že vedle tebe ležím ve velkým tričku a vzájemně si vracíme ticho, klid a teplo.

A tak je srandovní, že s každým fyzickým vztahem přichází i ten emoční, jenže já už dávno stojím na vrcholu.


Paralyzující myšlenky s každým ránem sžírají mý vlastní srdce, a tedy by nebylo od věci doopravdy přestat snídat naprosto cizí srdce a začít s německou konverzací, učením se na zkoušky a doučováním dalších nesocializovaných dětí.

Sebereflexe dlouho nebyla jednodušší.

"Sie sollten jetzt den Text besprechen!"
"Ale my už ho přešprechli."
"Tak se rychle koukněte na Facebook."

..Gigi, ty jediná víš, co je to opravdu a opravdu mě bolíš..

13. 11. 2016 - loving you is being lonely.

V pět ráno sedím na podlaze
a jím párky, přestože se mi chce zvracet.

Vadí mi, že reaguješ na přání k narozeninám,
ale na pozvánku na pivo už třikrát v řadě ne.
"promiň, nevím, co dřív" mi nikdy nebylo omluvou.

v Rumunsku si uvědomuju,
že největším problémem je pro mě být sám
a nikoho nezbožňovat.
v pět ráno přistihnu sama sebe,
jak neurvale křičím na na dřeň opilou slečnu,
která se mi snaží lehnout do mé postele.
psychicky jinde.

s pivem toužím po doteku,
tak mazlím půllitry.
již dlouho postrádám fyzickej kontakt
a jsem za svoji individualitu na sebe hrdá,
a přesto tak trochu neúplná.

po zhruba roce čistýho času
sbírám odvahu a zvu Majáka na pivo
a kdybych měla psychologa,
řekla bych mu, že jsem za to na sebe hrdá,
protože se finálně při každé jeho obsahující myšlence
přestávám bít do hlavy jako Crazy Eyes v Orange is the new black.

taky se zase pro jednou přestávám tolik litovat
a zajímám se o problémy jiných,
nejvíc o Červenovlásku a její migrény.
A taky hledám byt
a přemýšlím, jestli budu schopná zvládnout život,
protože sem mamánek.

WB

"pojedeme na Silvestra do Kodaně?"
"když já nevím, třeba budu s ním, přestože se teď nebavíme."
.
.
.
"Pojedeme na Silvestra do Kodaně!"