10. 12. 2017 - emptiness

přemýšlím nad tím, proč jsem na tebe byla tolik fixovaná,

když se mám vlastně docela ráda.

a taky, kde se berou všechny ty slzy ještě po dvou měsících. 

jsem na úrovni tak altruistické, že se snažím sama sebe přesvědčit o tom, že po tobě netoužím, protože je to pro tebe lepší a jednodušší. 

po dvou měsících mám poprvé znovu pocit, že někomu pomůžu, když něco zvládnu, a tak se znovu odkládám na druhou kolej. 

k Novýmu roku opouštím žlutej kydanec, ve kterým teď přebývám a poprvé mě čeká spolubydlení s někým jiným, než s tebou. 

odevzdávam včas seminární práci z duševka o rozsahu 22 000 znaků. 

poprvé po dvou měsících se doopravdy bavím v pražským baru a nemám tendence opilecky smskovat.

již třetím měsícem pracuju 100 hodin měsíčně.

můžu být lepší,

i když bych tě k tomu nesnesitelně potřebovala.

jestli je  vše o výpočtech,

štěstí by mělo vycházet na listopadu roku 2019

1. 12. 2017 - nonsense

bytostně cítím, jak jsme si daleko.
nedává mi to už ani smysl.

všechno to bolí, jako bych vypila kyselinu,
všechno ztrácím.

už ani alkohol a nikotin neplní svůj účel.

čím déle to je, tím horší to je.
56 x 24 x 60 x 60
je 4 838 400 vteřin.

25. 11. 2017 - ripped at every edge

Bilancuju.
Bojuju mezi tím, co bych chtěla a mezi tím, co vím, že pro mě bude nejlepší.
Pokládám zbraně, protože reálně cítím, že už není za co bojovat.

Poslední rok mi pomohl uvědomit si sebe samotnou. To, co od budoucnosti očekávám, tedy není láska, ale spíše život s někým, s kým budeme duševně spojení.
Hledám někoho, s kým se nebudeme nutně muset ujišťovat o tom, že se máme rádi, někoho, kdo bude vědět, že když je toho na mě příliš, brečím a potřebuju obejmout. Někoho s kým se shodneme na výchově potomků, s kým dokážu bez konfliktů vybavit byt, vybrat dovolenou.

Budoucím partnerem mi bude někdo, kdo nebude hledat výmluvy, proč něco nejde, ale pokusí se vždy najít způsob, proč by to jít mohlo.
Bude hledat kompromisy, trávit se mnou čas a svoje slova vyjadřovat spíš činy.
Bude mě mít rád takovou, jaká jsem a nebude se snažit mě přetvořit.

Poslední dva měsíce mě přesvědčily o tom, že spolu s Majákem nikdy nebudeme přátelé, protože znovu po třech letech začínám být obezřetná se svými odpověďmi a přestávám být bezprostřední. Mlčíme, nezajímáme se o sebe. Prakticky si jenom vracíme teplo a ticho.

Z toho důvodu, že ve tvém životě jsi vždycky hrál největší roli ty sám, stojíš ve všech směrech na prvním místě ty, a proto jsem za celých posledních deset let cítila, že stojím na piedestalu pouze jedinkrát, a to paradoxně v ten moment, kdy jsme se před dvěma lety rozcházeli.

Španěl byl sice ze svý podstaty pičus, ale věnoval mi alespoň na chvíli pocit, že nestojím za starou bačkoru.

Milovat tě stále dává smysl a vždy ho dávat bude,
ale momentálně si alespoň něčím dokážu pohladit střepy.

19. 11. 2017 - erosion

Humans are social species.
We rely on connections to survive.
Even the most basic social interactions help keep us alive.
Statistics prove that subjective feeling of loneliness can increase the likelihood of premature death by 26 %.


Přemýšlím nad svou vlastní poutí pěti fázemi smutku. Cítím, jak se ve mně postupně pocity mění.. Kéž bych byla schopná tvrdit, že k lepšímu. Fáze popírání mě tentokrát kompletně minula, snad proto, že tu byla již tolikrát předtím. Pravdou ale je, že jsem často ještě v Nebeským paláci vstávala a hodinu po probuzení si stále nepamatovala, že už můj nejsi. Protože tě bylo cítit, protože moje košile ještě stále čelily tvým mikinám, protože hluk z ulice byl stále totožný.
Vztek jsem v tvých šlépějích nezažila nikdy. Nejsi zlý člověk, neděláš věci proto, aby jsi lidem ubližoval, i když jsi v těchto věcech možná trochu nemotora. Vím, že přestože jsi mnou pouze zalepil svou puklinu, nikdy to nebyl prvoplán. Věřil jsi. Bohužel, i já.
Ve fázi smlouvání žiju snad celý svůj život. Celý život věřím tomu, že když já ze své komfortní zóny vystoupím, bude se ten druhý moci vrátit do té své a  přesto mě stále držet v dlaních. Proto měnit sebe nebyl nikdy problém. Nikdy to nebyl ani znak ponížení.

Nazval jsi mě manipulantem. Ještě dnes z toho občas nespím,

protože jediný, po čem toužím, je, aby jsme spolu čas trávili i z tvé vůle,

nejen proto, že já nedokážu vystoupit z velekruhu smlouvání a ty jsi příliš unavený.

Depresi snídám, obědvám i večeřím.

Na smíření čekám.

Můj život intenzivně kmitá, přibližně v půlminutových intervalech. Připadám si bipolární.

Každá intenzivní fáze trvá velmi krátce, nedokážu být příliš dlouho příliš intenzivně šťastná či nešťastná. Většinu času jsem pouze prázdná. Protože jsi odešel a nevrátil mi zpět to, co mi náleží.

WB*

Tou dobrou zprávou je, že nemůžu říct, že bych celý rok neočekávala, že mě opustíš. A proto nikdy nepřišel moment, kdy bych se na tebe nepodívala a neřekla si, jak vděčná teď a tady jsem.

16. 11. 2017 - voices.

Jsem vyčerpaná žitím.

Když svět dostane příliš intenzivní barvy na pár hodin, dostávám strach z toho, že ty barvy neudržím. 

A neudržím. 

Stále stejnej koloběh existenciálních klišé,

pičovin.

Mám návaly z usmívajících se obličejů, i z těch soucitných, smutných.

Cuká mi v ruce a svírám ji v pěst.

Máma, které vylívám jako jediné svý srdce do dna, protože to zvládne. Protože je to máma. 

Ptá se, jestli náhodou neslyším hlasy ve dne. Jestli je to doopravdy jen v těch nočních můrách nebo jestli jsem vlastně blázen. 

Nabízí bylinkový čaje a vymlouvá psychiatra. 

"Opakem života není smrt, ale umírání."

Cítím se osamělá a znovu dostávám chuť se o někoho starat. 

Mám chuť na sex, ale představa cizího těla mě vrhá do stavu hlubokého odporu. 

Jediný co chci, je necítit se všude tak cizí. Nebýt chudinkou. Tou, kterou někdo odepsal. 

"Ale já někdy nedokážu ani vstát z postele, chápeš?"

"A nechceš jít bydlet k babičce?" 

Probouzím se uprostřed noci a ty tu nejsi. A já toužím vzít telefon a zavolat ti. Říct, že jsem už poněkolikáte někoho ubodala, před něčím utíkala, někam padala. A tak telefon pro jistotu vypínám. 

Stále se v myšlenkách vracím k té chybě, kterou jsem si už dávno odpustila, ale stále si sypu sůl do ran a převracím ji ze všech stran. 

Byla jsi tehdy šťastná?

A byla jsi šťastná předtím?

nevím.

stále si říkám, že jsme spolu přece byli tak pěkní a stávám se povrchním estétem.

Chci tě unést tvým myšlenkám.

WB*

13. 11. 2017 - lack of interest

Prvních v kuse strávených 18 hodin v Pseudomově.
Nedokázala jsem říct "nechci" a podepsala smlouvu.
Budu se tedy muset donutit, mít ten žlutej plivanec aspoň trochu rád.

Vstát někdy z postele, když to není nutné a po měsíci uklidit a osprchovat se.
najíst se.

sbírám ze země poslední střepy vlastní hrdosti a snažím se z nich poskládat aspoň jeden větší střep. pošlapali jsme je oba, a minimálně ty už sis dávno některé z nich odnesl s sebou.
topím se ve vzpomínkách a poprvé přemýšlím nad tím, jestli to doopravdy není to jediné, co od sebe dostáváme.
hodinu courám nedělním městem a vážím svůj zájem s tvým nezájmem a když se zobáčky zastaví a vzájemně se téměř dotýkají, chápu, že jsem celým rokem prošla jako pevně držící záplata.

omlouvám se vlastnímu egu, že jsem znovu uvěřila tomu, že by mě snad mohl mít někdo doopravdy rád a připustila si plánovat budoucnost.

jsem na sebe pyšná za to, že jsem se dokázala vyšplhat až na úplný vrchol sebe samotné, stále na něm balancovat a nespadnout dolů, přestože jsem za to dostávala jen apatii, opilý vyznání a další výčet věcí, které nedělám dle tvých představ.

asi je naozaj konec, lebo nemám už s tebou tie sny,

lebo všetci hovoria ona, ty, už nevravia vy.

WB*

7. 11. 2017 - lovers on the storm

Jedno z nejhorších období v mým životě nabírá na velmi špatné kvalitě.
Život, jestli se tomu ještě tak dá říkat, se skládá z balancování na hraně chodníku, když okolo jede auto stovkou. Z jednoho jídla denně, nezdravýho a ani ne moc dobrýho. Z litrů piv, který po deseti dnech antibiotik dokážou psí kusy. Ze slz, který si myslím, že vždy dobře zvládám, ale když se na sebe podívám, vypadám jak zarudlá oteklina.

Nedokážu bydlet sama a tvrdohlavě přesvědčuju o tom, že nic nebude jako Nebeskej palác, a že nikdo nebude jako Maják, a že zůstanu nadosmrti sama, nešťastná, nedostudovaná, nepracující.. a doopravdy tomu věřím.

Byl jsi mi vším, mou oporou, mou radostí, mým přítelem, mým studem i něhou, mlékem i kávou, partnerem i vzorem, čistou nevinností, dítětem i otcem. A teď nemám nic a schopnost zvednout se ze dna zní jako špatnej vtip.

Vzpomínám na tvoji siluetu u zrezlé brány,
hořkou chuť metamfetaminu,
rozhled do kopečnaté krajiny za zvuku tvýho dechu.
Vzpomínám na štěstí, co mě zalilo, když jsem skládala své věci do tvé skříně,
a na soukromá setkání s tvým egem.
Vzpomínám na radost z 25. prosince, tvoje znamínka a čtyři roční období.

In memoriam.

WB*

11. 10. 2017 - budeme?

s vírou ruku v ruce přichází zklamání, které je tak syrové, až z toho dělám krvavé otisky na stěnách.

nerozumím tomu, jak člověk ztrácí rok svého života, přestože zestárne o trojnásobek uplynulého času.

budeš vůbec někde někdy spokojený?
budu?
budeme?

loučím se s bytem tím, že se snažím šlápnout na každou parketu v podlaze, stírám prach ze skříně, smývám lepidlo ze stolu a zároveň si savem leptám svý vlastní srdce. poslední úklid, poslední večeře, poslední plná pračka.. všechny miniradosti ukládám pod levou stranu žeber.

budu vůbec někdy racionální?
jsi.
budeme?

nový byt na mě dýchá svou neútulností a přestárlostí, přesto se dokážu přesvědčit o tom, že bych takto uzavřela snad každou prohlídku jen pro tu vůni z mikiny přehozené přes křeslo, pro bílá kolečka na hnědém stolku, pro křídla otevřené skříně. výzvu tedy přijímám.

budeme někdy jako dva do sebe pasující dílky?
jsem.
budeš?

veškerá svá očekávání lámeme se sobotním ránem, teprve poté si vzpomenu, že jsem někde mezi zlomenými plány o pár dní zpět zapomněla svoje srdce.

budeme vůbec někdy ideální?
jsi.
jsem.

WB*

27. 7. 2017 - adulthood

"všichni nade mnou vrtíte hlavou,
ale vůbec si nedokážete představit tu bolest."
říká červenovláska, a já si sama pro sebe špitnu, že umím, ale nahlas neříkám nic.

srovnávám všechny ty páry okolo se mnou a Majákem,
a říkám si, že nám to nejde snad proto, že jsme spolu až příliš dokonalí.

přišla jsem do té fáze, kdy si  konečně připadám dospělá. dospělejší než ty. ale je to nejspíše jen tím, že přes veškerou bolest dokážu vyprat, uklidit a uvařit.

toužím po takové síle, abych dokázala sbalit věci a někam se uklidit. ale pak ležím pod bílým stropem, do ticha vrní filtr od akvária a já cítím tu tři hodiny přestárlou vůni pánskýho deodorantu a slábnu..

máma se mi po telefonu snaží vysvětlit, že když je nějaká cesta špatná, musím hledat novou. bez cigaret a alkoholu. momentálně jsou cigarety a alkohol právě tou novou cestou..

wb

24. 7. 2017 - blue

analyzuju, kam všechno půjde, až se stejně jako kdysi já poddáš touze po novějším.

budím se z nočních můr a neznám jistoty, uklidňuju se z tebe sálajícím teplem, které je v poslední době ale stále mihotavější.
někdy tě chci opít jen proto, že mi pak zalepíš rány vstřícným slovem. po dlouhé době přestávám mít strach z kombinace tebe a pátýho půllitru.

cítím falešný úsměvy a smutky, který nedokážu vyléčit. když po roztříštěným týdnu zazní "myslel jsem, že se rozejdeme.", konečně chápu, že to nejlepší, co bych teď měla udělat, je vzpříčit se touhám a utéct, protože až mě tyhle slova zastihnou v ještě hlubší zaslepenosti, přijdu o svoji duši a poslední emoci.

nesnažíš se měnit náš vztah k lepšímu, snažíš se posouvat dopředu mě a sám zůstáváš někde vzadu. cítím, jak doufáš, že tě někde zapomenu..

toužím po
dostatku času
polovičním úsměvu
upřímných diskuzích
zaujatých otázkách
a propojení.

tonu

wB

13. 5. 2017 - milovat je lidské

chodím v kovovejch botách. balancuju na špičce kuželu. sama sebe přistihnu, jak na internetu hledám léky k eutanázii a je mi ze sebe nevalno a ještě víc z toho, že stačí tři kliknutí a měla bych je ve schránce.
máma i táta okolo mě skáčou a přes noc mě k sobě tisknou v jejich vlastní posteli. konejšivý slova, doteky. zarytě pláču a všechno dělám spíš těžší, než jednodušší.
od života už nic nečekám. třeba jednou vystuduju, budu bojovat za lidský práva, založím rodinu, budu mít děti.. ale už to nebude mít ten plamen, co jsem doteď pečlivě udržovala ve svým vlastním srdci.

Maják byl majákem. vedl mě správnou stranou, uměl se dotknout na správným místě. šel z něj klid a dokázal jednou větou vyřešit celej můj život. existovaly dva momenty, co jsem pokaždé propadla lásce bez dna - když mi šel naproti a vlasy mu cuchal vítr, a taky když spal. v ty momenty jsem ztrácela srdce někde na zemi.
dokázala jsem přemoct sama sebe pro jeho dotek a souznění v mlčení. osum let lásky, upřímné, nezákeřné, dětinské i dospělé, zbrklé a nerozvážné, tiché i hlasité, upřímné i přibarvené, žijící i spící. osum let lásky k stošedesáticentimetrovýmu stvoření.

a tak jsem teď zase rozdaná. chvíli bych potřebovala někde brát a ne jen všude dávat. být sobcem je někdy fajn. a každý k té sobecké etapě někdy dojde.

miluju.
milovat stále budu.
jsem rozpadená a prázdná, ale stále tam někde jsi..

wB*

11.4.2017 - screw you

téměř dvouměsíční mlčení bylo příznakem toho, že jsem byla doopravdy šťastná.

odzvonilo.

jsem tedy znovu psychicky vyčerpaná, jelikož jsem se dokázala odevzdat, a tedy odsouzena k tomu, abych se zase o kousek více bála lásky.

tiše v hlavě analyzuju, kolik cest tam a zpět budu potřebovat k tomu, abych si odvozila oblečení ze skříně, sešity do školy, dárky od narozenin a deskovky.

hledám důvody, které způsobily to, že jsem znovu zklamala a osaměla, přestože vím, že snad nejsem ten problém. Maják taky není. Slepovaný spáry možná tak trošku důvodem jsou.

nedokážu fungovat. chlastám přes hranu, zvracím v chodbě, padám z postele a pláču.

někdy toužím nebýt srab a postavit se do cesty rychle jedoucímu autu.

17. 2. 2017 - love is all I got.

Chvíle, kdy jsou v mém okolí lidi nešťastní,
je ten správný moment pro to, být emotionally stable a vydat ze sebe nekonečný klid, který ve mně ale doopravdy vůbec neexistuje, protože sama toužím někdy projevit svůj smutek, což je ale dost dobře možné pouze před cizím člověkem.

Překvapuju sama sebe, když Majáka pobízím, aby svou lásku k jiné podpořil činy, když moje vlastní srdce přetéká něhou a velmi intenzivní náklonností. Poprvé v životě se nesnažím člověka k sobě připoutat, ale naopak spíše odehnat, když vím, že jeho štěstí leží jinde. Jelikož na mém štěstí příliš nezáleží.

Na otázku proč spolu vlastně trávíme všechny volné chvíle dostávám
protože s tebou nejsem sám
protože fyzickej kontakt
protože tě rád učím věci,
ale ani slovo o mít rád a mít se dobře.

A proto potom hledám, kde se vyskytují důvody společného bydlení, dovolených, večeří a plánů, což ve své podstatě vypadá jako velmi čistý vztah, ve skutečnosti je ale velmi sobecký a čtyřikrát poválený v bahně.

Emoční vyčerpání už eskaluje v naprostou apatii ke světu a k sobě samé,
není ale silnější než láska, která touží po štěstí cizího člověka.

Staráš se jen o sebe
A já se starám jen o tebe.

..vždyť holky jako ty pláčou jen po tmě..

28. 1. 2017 - spaste svoje duše

sním nad tím,
že se vypařím jak pára nad hrncem
a taky nad tím,
že ty to neuděláš dřív, než budu připravená.

Stále s tebou chci strávit svoje narozeniny
a tak trochu tomu nerozumím,
protože si k jednadvacetinám nadělím ne příliš dlouho trvající štěstí.

Praha mě přesvědčila,
že to bez tebe bude černobílý, ale bude.
Jenže se zítřejším večerem a přibližujícím se Brnem
bude vše o něco nemožnější a nešťastnější.

A tak se tedy ještě jednou přitulím
a sama sobě slibuju,
že budu koukat do nitra sobě, ne cizím.
A že zachránit sebe by pro jednou mohla být ta správná volba.

WB*

15. 1. 2017 - faster than usual

Tak jsem si vybarvila svůj život na sytě černou
a to znovu těmi osmi písmeny, která dokážou bolet dost často.

To, co jsem se za posledních pět let doopravdy naučila je mít se ráda,
ale již osum let nerozumím tomu,
že Maják to nejlepší pro mou psychiku není,
a že dobrej sex a pocit tepla není důvod k tomu, takhle bolet.

Po velmi dlouhé době mám reálně hmatatelnou touhu skočit do kolejí a neudělám to jen proto, že mám nejlepší kamarády na světě. A taky protože jsem trochu srab.
A tak tři hodiny ležím na posteli a snažím se uklidnit splašený srdce a neprozvracet se k dehydrataci.

Přesto nabídka bydliště v jeho posteli není tak úplně k zahození.
A touha nasypat si sůl do rány, a zároveň být ještě chvíli šťastná, je možná ještě větší, než touha skočit.

Znovu miluju zle.
Znovu se tomu do vyčerpání oddávám.
Po odchodu z jeho blízkosti jsem emočně vyčerpaná jako jsem ani u Španěla nikdy nebyla.
Jsem směšná. Brečím před lidma. Nespím a místo toho blbě čumím. Pouštím pasující songy. Chovám se jak malá zamilovaná hlupka. Musí to být hodně přitažlivý. A vůbec ne na facku...

36 hodin bez jídla.

WB*

1. 1. 2017 - burning hell

na přeceňovanej novej rok sedím s Majákem u stolu a znovu se snažím zachránit svět a málo myslím na to, jak je vlastně mně, a když se nad tím znenadání zamyslím, zjistím, že je mi neuvěřitelně zle od žaludku a to jednoduše pro psychický rozpoložení. Minutku přestávám vnímat, protože se mi tak trochu točí svět, a když pak přece jen procitnu, nevím, kde jsme skončili, co v mezičase povídal a co vlastně dělám. Jenže je to fuk, protože už v ten moment vím, že ráno bude nepopsaným listem papíru a tak říkám všechno, co mě napadne a ty slova se vždycky jen tak zatřepotaj a zmizej pod sněhem.

ráno snídám hmatatelný napětí a strach, že ty oříškový oči vidím naposled, a tak obětuju rodinnou pohodu pro pár pěknejch chvilek a odmítám být zády, protože by tam pak už taky nemusel bejt.

přemejšlím nad tím, proč mám pocit, že ho znám jen velmi krátkou chvíli, a že život bez něj bude, ale přijde o další barevný spektrum.

po těch osmi písmenech, který mě rozpláčou, má všechno novej rozměr,
protože mě hlava bolí zas o něco víc
a tak nějak si to přivlastním, přestože když to opile mumlal, nejspíš ani netušil, komu.

a tak jsem zas o něco
rozervanější
nešťastnější
dětinštější
nerozhodnější
přemýšlivější
a taky oddanější

to zas bude (r)ok.

(novoroční pusu dostávám od Španěla a velmi překvapím sama sebe, když bych na jeho místo radši obsadila Majáka.)