28. 1. 2017 - spaste svoje duše

sním nad tím,
že se vypařím jak pára nad hrncem
a taky nad tím,
že ty to neuděláš dřív, než budu připravená.

Stále s tebou chci strávit svoje narozeniny
a tak trochu tomu nerozumím,
protože si k jednadvacetinám nadělím ne příliš dlouho trvající štěstí.

Praha mě přesvědčila,
že to bez tebe bude černobílý, ale bude.
Jenže se zítřejším večerem a přibližujícím se Brnem
bude vše o něco nemožnější a nešťastnější.

A tak se tedy ještě jednou přitulím
a sama sobě slibuju,
že budu koukat do nitra sobě, ne cizím.
A že zachránit sebe by pro jednou mohla být ta správná volba.

WB*

15. 1. 2017 - faster than usual

Tak jsem si vybarvila svůj život na sytě černou
a to znovu těmi osmi písmeny, která dokážou bolet dost často.

To, co jsem se za posledních pět let doopravdy naučila je mít se ráda,
ale již osum let nerozumím tomu,
že Maják to nejlepší pro mou psychiku není,
a že dobrej sex a pocit tepla není důvod k tomu, takhle bolet.

Po velmi dlouhé době mám reálně hmatatelnou touhu skočit do kolejí a neudělám to jen proto, že mám nejlepší kamarády na světě. A taky protože jsem trochu srab.
A tak tři hodiny ležím na posteli a snažím se uklidnit splašený srdce a neprozvracet se k dehydrataci.

Přesto nabídka bydliště v jeho posteli není tak úplně k zahození.
A touha nasypat si sůl do rány, a zároveň být ještě chvíli šťastná, je možná ještě větší, než touha skočit.

Znovu miluju zle.
Znovu se tomu do vyčerpání oddávám.
Po odchodu z jeho blízkosti jsem emočně vyčerpaná jako jsem ani u Španěla nikdy nebyla.
Jsem směšná. Brečím před lidma. Nespím a místo toho blbě čumím. Pouštím pasující songy. Chovám se jak malá zamilovaná hlupka. Musí to být hodně přitažlivý. A vůbec ne na facku...

36 hodin bez jídla.

WB*

1. 1. 2017 - burning hell

na přeceňovanej novej rok sedím s Majákem u stolu a znovu se snažím zachránit svět a málo myslím na to, jak je vlastně mně, a když se nad tím znenadání zamyslím, zjistím, že je mi neuvěřitelně zle od žaludku a to jednoduše pro psychický rozpoložení. Minutku přestávám vnímat, protože se mi tak trochu točí svět, a když pak přece jen procitnu, nevím, kde jsme skončili, co v mezičase povídal a co vlastně dělám. Jenže je to fuk, protože už v ten moment vím, že ráno bude nepopsaným listem papíru a tak říkám všechno, co mě napadne a ty slova se vždycky jen tak zatřepotaj a zmizej pod sněhem.

ráno snídám hmatatelný napětí a strach, že ty oříškový oči vidím naposled, a tak obětuju rodinnou pohodu pro pár pěknejch chvilek a odmítám být zády, protože by tam pak už taky nemusel bejt.

přemejšlím nad tím, proč mám pocit, že ho znám jen velmi krátkou chvíli, a že život bez něj bude, ale přijde o další barevný spektrum.

po těch osmi písmenech, který mě rozpláčou, má všechno novej rozměr,
protože mě hlava bolí zas o něco víc
a tak nějak si to přivlastním, přestože když to opile mumlal, nejspíš ani netušil, komu.

a tak jsem zas o něco
rozervanější
nešťastnější
dětinštější
nerozhodnější
přemýšlivější
a taky oddanější

to zas bude (r)ok.

(novoroční pusu dostávám od Španěla a velmi překvapím sama sebe, když bych na jeho místo radši obsadila Majáka.)