na přeceňovanej novej rok sedím s Majákem u stolu a znovu se snažím zachránit svět a málo myslím na to, jak je vlastně mně, a když se nad tím znenadání zamyslím, zjistím, že je mi neuvěřitelně zle od žaludku a to jednoduše pro psychický rozpoložení. Minutku přestávám vnímat, protože se mi tak trochu točí svět, a když pak přece jen procitnu, nevím, kde jsme skončili, co v mezičase povídal a co vlastně dělám. Jenže je to fuk, protože už v ten moment vím, že ráno bude nepopsaným listem papíru a tak říkám všechno, co mě napadne a ty slova se vždycky jen tak zatřepotaj a zmizej pod sněhem.
ráno snídám hmatatelný napětí a strach, že ty oříškový oči vidím naposled, a tak obětuju rodinnou pohodu pro pár pěknejch chvilek a odmítám být zády, protože by tam pak už taky nemusel bejt.
přemejšlím nad tím, proč mám pocit, že ho znám jen velmi krátkou chvíli, a že život bez něj bude, ale přijde o další barevný spektrum.
po těch osmi písmenech, který mě rozpláčou, má všechno novej rozměr,
protože mě hlava bolí zas o něco víc
a tak nějak si to přivlastním, přestože když to opile mumlal, nejspíš ani netušil, komu.
a tak jsem zas o něco
rozervanější
nešťastnější
dětinštější
nerozhodnější
přemýšlivější
a taky oddanější
to zas bude (r)ok.
(novoroční pusu dostávám od Španěla a velmi překvapím sama sebe, když bych na jeho místo radši obsadila Majáka.)
Neuvěřitelně ti to v novém roce sekne. :) Teda doufám!
ReplyDelete