15. 1. 2017 - faster than usual

Tak jsem si vybarvila svůj život na sytě černou
a to znovu těmi osmi písmeny, která dokážou bolet dost často.

To, co jsem se za posledních pět let doopravdy naučila je mít se ráda,
ale již osum let nerozumím tomu,
že Maják to nejlepší pro mou psychiku není,
a že dobrej sex a pocit tepla není důvod k tomu, takhle bolet.

Po velmi dlouhé době mám reálně hmatatelnou touhu skočit do kolejí a neudělám to jen proto, že mám nejlepší kamarády na světě. A taky protože jsem trochu srab.
A tak tři hodiny ležím na posteli a snažím se uklidnit splašený srdce a neprozvracet se k dehydrataci.

Přesto nabídka bydliště v jeho posteli není tak úplně k zahození.
A touha nasypat si sůl do rány, a zároveň být ještě chvíli šťastná, je možná ještě větší, než touha skočit.

Znovu miluju zle.
Znovu se tomu do vyčerpání oddávám.
Po odchodu z jeho blízkosti jsem emočně vyčerpaná jako jsem ani u Španěla nikdy nebyla.
Jsem směšná. Brečím před lidma. Nespím a místo toho blbě čumím. Pouštím pasující songy. Chovám se jak malá zamilovaná hlupka. Musí to být hodně přitažlivý. A vůbec ne na facku...

36 hodin bez jídla.

WB*