s vírou ruku v ruce přichází zklamání, které je tak syrové, až z toho dělám krvavé otisky na stěnách.
nerozumím tomu, jak člověk ztrácí rok svého života, přestože zestárne o trojnásobek uplynulého času.
budeš vůbec někde někdy spokojený?
budu?
budeme?
loučím se s bytem tím, že se snažím šlápnout na každou parketu v podlaze, stírám prach ze skříně, smývám lepidlo ze stolu a zároveň si savem leptám svý vlastní srdce. poslední úklid, poslední večeře, poslední plná pračka.. všechny miniradosti ukládám pod levou stranu žeber.
budu vůbec někdy racionální?
jsi.
budeme?
nový byt na mě dýchá svou neútulností a přestárlostí, přesto se dokážu přesvědčit o tom, že bych takto uzavřela snad každou prohlídku jen pro tu vůni z mikiny přehozené přes křeslo, pro bílá kolečka na hnědém stolku, pro křídla otevřené skříně. výzvu tedy přijímám.
budeme někdy jako dva do sebe pasující dílky?
jsem.
budeš?
veškerá svá očekávání lámeme se sobotním ránem, teprve poté si vzpomenu, že jsem někde mezi zlomenými plány o pár dní zpět zapomněla svoje srdce.
budeme vůbec někdy ideální?
jsi.
jsem.
WB*
No comments:
Post a Comment