Saturday 25 November 2017

25. 11. 2017 - ripped at every edge

Bilancuju.
Bojuju mezi tím, co bych chtěla a mezi tím, co vím, že pro mě bude nejlepší.
Pokládám zbraně, protože reálně cítím, že už není za co bojovat.

Poslední rok mi pomohl uvědomit si sebe samotnou. To, co od budoucnosti očekávám, tedy není láska, ale spíše život s někým, s kým budeme duševně spojení.
Hledám někoho, s kým se nebudeme nutně muset ujišťovat o tom, že se máme rádi, někoho, kdo bude vědět, že když je toho na mě příliš, brečím a potřebuju obejmout. Někoho s kým se shodneme na výchově potomků, s kým dokážu bez konfliktů vybavit byt, vybrat dovolenou.

Budoucím partnerem mi bude někdo, kdo nebude hledat výmluvy, proč něco nejde, ale pokusí se vždy najít způsob, proč by to jít mohlo.
Bude hledat kompromisy, trávit se mnou čas a svoje slova vyjadřovat spíš činy.
Bude mě mít rád takovou, jaká jsem a nebude se snažit mě přetvořit.

Poslední dva měsíce mě přesvědčily o tom, že spolu s Majákem nikdy nebudeme přátelé, protože znovu po třech letech začínám být obezřetná se svými odpověďmi a přestávám být bezprostřední. Mlčíme, nezajímáme se o sebe. Prakticky si jenom vracíme teplo a ticho.

Z toho důvodu, že ve tvém životě jsi vždycky hrál největší roli ty sám, stojíš ve všech směrech na prvním místě ty, a proto jsem za celých posledních deset let cítila, že stojím na piedestalu pouze jedinkrát, a to paradoxně v ten moment, kdy jsme se před dvěma lety rozcházeli.

Španěl byl sice ze svý podstaty pičus, ale věnoval mi alespoň na chvíli pocit, že nestojím za starou bačkoru.

Milovat tě stále dává smysl a vždy ho dávat bude,
ale momentálně si alespoň něčím dokážu pohladit střepy.

Sunday 19 November 2017

19. 11. 2017 - erosion

Humans are social species.
We rely on connections to survive.
Even the most basic social interactions help keep us alive.
Statistics prove that subjective feeling of loneliness can increase the likelihood of premature death by 26 %.


Přemýšlím nad svou vlastní poutí pěti fázemi smutku. Cítím, jak se ve mně postupně pocity mění.. Kéž bych byla schopná tvrdit, že k lepšímu. Fáze popírání mě tentokrát kompletně minula, snad proto, že tu byla již tolikrát předtím. Pravdou ale je, že jsem často ještě v Nebeským paláci vstávala a hodinu po probuzení si stále nepamatovala, že už můj nejsi. Protože tě bylo cítit, protože moje košile ještě stále čelily tvým mikinám, protože hluk z ulice byl stále totožný.
Vztek jsem v tvých šlépějích nezažila nikdy. Nejsi zlý člověk, neděláš věci proto, aby jsi lidem ubližoval, i když jsi v těchto věcech možná trochu nemotora. Vím, že přestože jsi mnou pouze zalepil svou puklinu, nikdy to nebyl prvoplán. Věřil jsi. Bohužel, i já.
Ve fázi smlouvání žiju snad celý svůj život. Celý život věřím tomu, že když já ze své komfortní zóny vystoupím, bude se ten druhý moci vrátit do té své a  přesto mě stále držet v dlaních. Proto měnit sebe nebyl nikdy problém. Nikdy to nebyl ani znak ponížení.

Nazval jsi mě manipulantem. Ještě dnes z toho občas nespím,
protože jediný, po čem toužím, je, aby jsme spolu čas trávili i z tvé vůle,
nejen proto, že já nedokážu vystoupit z velekruhu smlouvání a ty jsi příliš unavený.

Depresi snídám, obědvám i večeřím.
Na smíření čekám.


Můj život intenzivně kmitá, přibližně v půlminutových intervalech. Připadám si bipolární.
Každá intenzivní fáze trvá velmi krátce, nedokážu být příliš dlouho příliš intenzivně šťastná či nešťastná. Většinu času jsem pouze prázdná. Protože jsi odešel a nevrátil mi zpět to, co mi náleží.

WB*

Tou dobrou zprávou je, že nemůžu říct, že bych celý rok neočekávala, že mě opustíš. A proto nikdy nepřišel moment, kdy bych se na tebe nepodívala a neřekla si, jak vděčná teď a tady jsem.

Thursday 16 November 2017

16. 11. 2017 - voices.

Jsem vyčerpaná žitím.
Když svět dostane příliš intenzivní barvy na pár hodin, dostávám strach z toho, že ty barvy neudržím. 
A neudržím. 

Stále stejnej koloběh existenciálních klišé,
pičovin.
Mám návaly z usmívajících se obličejů, i z těch soucitných, smutných.
Cuká mi v ruce a svírám ji v pěst.

Máma, které vylívám jako jediné svý srdce do dna, protože to zvládne. Protože je to máma. 
Ptá se, jestli náhodou neslyším hlasy ve dne. Jestli je to doopravdy jen v těch nočních můrách nebo jestli jsem vlastně blázen. 
Nabízí bylinkový čaje a vymlouvá psychiatra. 

"Opakem života není smrt, ale umírání."

Cítím se osamělá a znovu dostávám chuť se o někoho starat. 
Mám chuť na sex, ale představa cizího těla mě vrhá do stavu hlubokého odporu. 
Jediný co chci, je necítit se všude tak cizí. Nebýt chudinkou. Tou, kterou někdo odepsal. 

"Ale já někdy nedokážu ani vstát z postele, chápeš?"
"A nechceš jít bydlet k babičce?" 

Probouzím se uprostřed noci a ty tu nejsi. A já toužím vzít telefon a zavolat ti. Říct, že jsem už poněkolikáte někoho ubodala, před něčím utíkala, někam padala. A tak telefon pro jistotu vypínám. 

Stále se v myšlenkách vracím k té chybě, kterou jsem si už dávno odpustila, ale stále si sypu sůl do ran a převracím ji ze všech stran. 
Byla jsi tehdy šťastná?
A byla jsi šťastná předtím?
nevím.

stále si říkám, že jsme spolu přece byli tak pěkní a stávám se povrchním estétem.

Chci tě unést tvým myšlenkám.

WB*

Monday 13 November 2017

13. 11. 2017 - lack of interest

Prvních v kuse strávených 18 hodin v Pseudomově.
Nedokázala jsem říct "nechci" a podepsala smlouvu.
Budu se tedy muset donutit, mít ten žlutej plivanec aspoň trochu rád.

Vstát někdy z postele, když to není nutné a po měsíci uklidit a osprchovat se.
najíst se.

sbírám ze země poslední střepy vlastní hrdosti a snažím se z nich poskládat aspoň jeden větší střep. pošlapali jsme je oba, a minimálně ty už sis dávno některé z nich odnesl s sebou.
topím se ve vzpomínkách a poprvé přemýšlím nad tím, jestli to doopravdy není to jediné, co od sebe dostáváme.
hodinu courám nedělním městem a vážím svůj zájem s tvým nezájmem a když se zobáčky zastaví a vzájemně se téměř dotýkají, chápu, že jsem celým rokem prošla jako pevně držící záplata.

omlouvám se vlastnímu egu, že jsem znovu uvěřila tomu, že by mě snad mohl mít někdo doopravdy rád a připustila si plánovat budoucnost.

jsem na sebe pyšná za to, že jsem se dokázala vyšplhat až na úplný vrchol sebe samotné, stále na něm balancovat a nespadnout dolů, přestože jsem za to dostávala jen apatii, opilý vyznání a další výčet věcí, které nedělám dle tvých představ.


asi je naozaj konec, lebo nemám už s tebou tie sny,
lebo všetci hovoria ona, ty, už nevravia vy.

WB*

Tuesday 7 November 2017

7. 11. 2017 - lovers on the storm

Jedno z nejhorších období v mým životě nabírá na velmi špatné kvalitě.
Život, jestli se tomu ještě tak dá říkat, se skládá z balancování na hraně chodníku, když okolo jede auto stovkou. Z jednoho jídla denně, nezdravýho a ani ne moc dobrýho. Z litrů piv, který po deseti dnech antibiotik dokážou psí kusy. Ze slz, který si myslím, že vždy dobře zvládám, ale když se na sebe podívám, vypadám jak zarudlá oteklina.

Nedokážu bydlet sama a tvrdohlavě přesvědčuju o tom, že nic nebude jako Nebeskej palác, a že nikdo nebude jako Maják, a že zůstanu nadosmrti sama, nešťastná, nedostudovaná, nepracující.. a doopravdy tomu věřím.

Byl jsi mi vším, mou oporou, mou radostí, mým přítelem, mým studem i něhou, mlékem i kávou, partnerem i vzorem, čistou nevinností, dítětem i otcem. A teď nemám nic a schopnost zvednout se ze dna zní jako špatnej vtip.

Vzpomínám na tvoji siluetu u zrezlé brány,
hořkou chuť metamfetaminu,
rozhled do kopečnaté krajiny za zvuku tvýho dechu.
Vzpomínám na štěstí, co mě zalilo, když jsem skládala své věci do tvé skříně,
a na soukromá setkání s tvým egem.
Vzpomínám na radost z 25. prosince, tvoje znamínka a čtyři roční období.

In memoriam.

WB*