16. 11. 2017 - voices.

Jsem vyčerpaná žitím.

Když svět dostane příliš intenzivní barvy na pár hodin, dostávám strach z toho, že ty barvy neudržím. 

A neudržím. 

Stále stejnej koloběh existenciálních klišé,

pičovin.

Mám návaly z usmívajících se obličejů, i z těch soucitných, smutných.

Cuká mi v ruce a svírám ji v pěst.

Máma, které vylívám jako jediné svý srdce do dna, protože to zvládne. Protože je to máma. 

Ptá se, jestli náhodou neslyším hlasy ve dne. Jestli je to doopravdy jen v těch nočních můrách nebo jestli jsem vlastně blázen. 

Nabízí bylinkový čaje a vymlouvá psychiatra. 

"Opakem života není smrt, ale umírání."

Cítím se osamělá a znovu dostávám chuť se o někoho starat. 

Mám chuť na sex, ale představa cizího těla mě vrhá do stavu hlubokého odporu. 

Jediný co chci, je necítit se všude tak cizí. Nebýt chudinkou. Tou, kterou někdo odepsal. 

"Ale já někdy nedokážu ani vstát z postele, chápeš?"

"A nechceš jít bydlet k babičce?" 

Probouzím se uprostřed noci a ty tu nejsi. A já toužím vzít telefon a zavolat ti. Říct, že jsem už poněkolikáte někoho ubodala, před něčím utíkala, někam padala. A tak telefon pro jistotu vypínám. 

Stále se v myšlenkách vracím k té chybě, kterou jsem si už dávno odpustila, ale stále si sypu sůl do ran a převracím ji ze všech stran. 

Byla jsi tehdy šťastná?

A byla jsi šťastná předtím?

nevím.

stále si říkám, že jsme spolu přece byli tak pěkní a stávám se povrchním estétem.

Chci tě unést tvým myšlenkám.

WB*