19. 11. 2017 - erosion

Humans are social species.
We rely on connections to survive.
Even the most basic social interactions help keep us alive.
Statistics prove that subjective feeling of loneliness can increase the likelihood of premature death by 26 %.


Přemýšlím nad svou vlastní poutí pěti fázemi smutku. Cítím, jak se ve mně postupně pocity mění.. Kéž bych byla schopná tvrdit, že k lepšímu. Fáze popírání mě tentokrát kompletně minula, snad proto, že tu byla již tolikrát předtím. Pravdou ale je, že jsem často ještě v Nebeským paláci vstávala a hodinu po probuzení si stále nepamatovala, že už můj nejsi. Protože tě bylo cítit, protože moje košile ještě stále čelily tvým mikinám, protože hluk z ulice byl stále totožný.
Vztek jsem v tvých šlépějích nezažila nikdy. Nejsi zlý člověk, neděláš věci proto, aby jsi lidem ubližoval, i když jsi v těchto věcech možná trochu nemotora. Vím, že přestože jsi mnou pouze zalepil svou puklinu, nikdy to nebyl prvoplán. Věřil jsi. Bohužel, i já.
Ve fázi smlouvání žiju snad celý svůj život. Celý život věřím tomu, že když já ze své komfortní zóny vystoupím, bude se ten druhý moci vrátit do té své a  přesto mě stále držet v dlaních. Proto měnit sebe nebyl nikdy problém. Nikdy to nebyl ani znak ponížení.

Nazval jsi mě manipulantem. Ještě dnes z toho občas nespím,

protože jediný, po čem toužím, je, aby jsme spolu čas trávili i z tvé vůle,

nejen proto, že já nedokážu vystoupit z velekruhu smlouvání a ty jsi příliš unavený.

Depresi snídám, obědvám i večeřím.

Na smíření čekám.

Můj život intenzivně kmitá, přibližně v půlminutových intervalech. Připadám si bipolární.

Každá intenzivní fáze trvá velmi krátce, nedokážu být příliš dlouho příliš intenzivně šťastná či nešťastná. Většinu času jsem pouze prázdná. Protože jsi odešel a nevrátil mi zpět to, co mi náleží.

WB*

Tou dobrou zprávou je, že nemůžu říct, že bych celý rok neočekávala, že mě opustíš. A proto nikdy nepřišel moment, kdy bych se na tebe nepodívala a neřekla si, jak vděčná teď a tady jsem.