21. 1. 2018 - dno

nejvíc si uvědomíš, žes klesla na samý dno, když v sedum ráno sedíš v nonstopu, necháš se zvát na pivo a následně hraješ fotbálek s čtyřicátníkama. imponuje ti i ten mladej cigoš, co ti říká, že máš pěkný oči.

ujdeš 8 kilometrů, protože šalina se rozhodne zastavit a už se nerozjet, a během toho ani nepřemýšlíš. jdeš sněhem, je ti zima, ale vlastně to ani nevíš. byla bys schopná lehnout do sněhu a umrznout k smrti, protože fyzickej pocit je podřadnej.

bereš drogy bez rozmyslu. půllitry piva střídaj půlitry tvrdýho. cigarety mizej a už ti reálně chyběj i v domácím prostředí.

znovu přemýšlíš, že všechno zahodíš. k psychiatrovi nepůjdeš a na zkoušku taky ne. radši zůstaneš v posteli.

nebojíš se. městem chodíš beze strachu, že ti někdo ublíží, protože na tom už nesejde. teoreticky vlastně chceš, aby někdo přišel a podřízl ti krk.

deset hodin v kuse jsi schopná ležet a koukat do zdi.


a tohle je to úplný dno.
když jsi o něm mluvila před měsícem, ani zdaleka jsi nevěděla, co to vlastně znamená.

WB