1. 1. 2017 - burning hell

na přeceňovanej novej rok sedím s Majákem u stolu a znovu se snažím zachránit svět a málo myslím na to, jak je vlastně mně, a když se nad tím znenadání zamyslím, zjistím, že je mi neuvěřitelně zle od žaludku a to jednoduše pro psychický rozpoložení. Minutku přestávám vnímat, protože se mi tak trochu točí svět, a když pak přece jen procitnu, nevím, kde jsme skončili, co v mezičase povídal a co vlastně dělám. Jenže je to fuk, protože už v ten moment vím, že ráno bude nepopsaným listem papíru a tak říkám všechno, co mě napadne a ty slova se vždycky jen tak zatřepotaj a zmizej pod sněhem.

ráno snídám hmatatelný napětí a strach, že ty oříškový oči vidím naposled, a tak obětuju rodinnou pohodu pro pár pěknejch chvilek a odmítám být zády, protože by tam pak už taky nemusel bejt.

přemejšlím nad tím, proč mám pocit, že ho znám jen velmi krátkou chvíli, a že život bez něj bude, ale přijde o další barevný spektrum.

po těch osmi písmenech, který mě rozpláčou, má všechno novej rozměr,
protože mě hlava bolí zas o něco víc
a tak nějak si to přivlastním, přestože když to opile mumlal, nejspíš ani netušil, komu.

a tak jsem zas o něco
rozervanější
nešťastnější
dětinštější
nerozhodnější
přemýšlivější
a taky oddanější

to zas bude (r)ok.

(novoroční pusu dostávám od Španěla a velmi překvapím sama sebe, když bych na jeho místo radši obsadila Majáka.)

30. 12. 2016 - alcalive

priateľa v úzkých fakt nenechám zomriet,
rád budem pro zmenu tvoj strážny anjel.

nejde to ani těžce.
za střízliva pláču a srkám skořicovýho Jacka ze stolní desky.
maják mi spí za zády na paletě a nejlepší kamarád mi půjčuje bundu, má vřelý objetí a velkou trpělivost.

strach z alkoholu ochromí veškerý mý buňky, když vidím co dokáže a děsím se znovu nad faktem, jak zúžené jsou moje záchranné kompetence a na dvacet minut v autobuse si hraju s myšlenkou, že ethanol nechci už nikdy vidět.

jde o instantní depresi po dvou slovech, která zamrazí mý srdce, protože dojem prožití roku čistýho času pouze v pěti dnech, kdy zvládám prostřídat štěstí a smutek, komfort, nechuť, lásku, vděčnost a ochromení, je životu nebezpečné zvýšení rychlosti a během okamžiku očekávám zástavu srdce z předávkování.

jediným pozitivem momentálního rozpoložení je, že Španěl začíná hrát roli vrby a chci ho vidět jen proto, že je mi dál než ti, kteří jsou mi blízko a dokáže vše posoudit objektivním způsobem. Pomalu tu přestává hrát roli touha fyzickýho tepla, chlupaté deky a měkké matrace.

fuckoff breku a fuckoff pláči,
fuckoff haterům a fuckoff sráči.
chybí tu nadhled, absence lásky.

28. 12. 3016 - shirts

Chtěla bych sdělit obsah svojí hlavy:
1) Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
2) Tohle:

protože smutno.

3) Je mi znovu čtrnáct a jsem zmatený malý děcko.
4) Tim v klobouku nemá rád koc, co já taky ne a umí ocenit nápad.

22. 12. 2016 - lost and found

I look at you,
you look back at me,
I can see you're lonesome just like me.

Byt s velkým B. jo.
Jsme nekonečná ležatá osma. Střídám zuřivost s vděčností a všechno doprovází jen ten hloupoučky naivní výraz, kterej dokáže zakrýt spoustu pohybů mých vlastních orgánů.
Mám intenzivní pocit, že vykrvácím a je mi příjemně.
V jeden moment hluboce dumám nad tím, jestli jsem šťastnější a nevim. Připadám si utopená v Rubikonu. Alea iacta est.
Fyzický teplo ve mně budí vzpomínky na listopad roku 2011, kdy taky sněžilo a já od té doby snad ani o kousek nepovyrostla.

petty lies to everyone
in the hopes that I could be someone
heaven talks but not to me
and now I wonder if it's meant to be
desolation tragedy.

jsme voba tragicky povrchní. rozpráším se po koberci, protože jsem ti neustále blíž než sama sobě.

Když překonáme všechny hranice, které jsme kdy měli (ne, že by jich bylo příliš mnoho), nezbývá nic než několik půllitrů a Španěl, kterej mě tak trochu zalepí a tak trochu zdeptá.

"rozchody jsou od toho, aby se lidi ROZEšli, ne?"

"shazuju z útesu lidi, co mě moc poznaj.."
"a proto mi už nic neříkej, mám strach, že o tebe přijdu."

11. 12. 2016 - drown

Lámu nad sebou hůl, protože už ani nepomáhám a nechávám za sebou pěknou spoušť.

Máma ve 2:45 vymýšlí řešení mých starostí, které pouze navazují na cizí starosti a já lítostním nad tím, že jsem do života nezdědila takovou sílu jako ona, jelikož mi dokáže pomáhat, přestože se jí předchozí den téměř 24 hodin absolutně neozývám.

Na okamžik doopravdy věřím, že svoje starosti můžu rozlít na stůl ze světlýho dřeva, ale znovu zároveň s tímhle krokem hážu pár porcelánových talířů proti zdi.
Otázkou je, zda by tu stále byla ta hluboko ukrytá bolest za žebrem, kdybychom se poznali dnes a ne před sedmi lety.

Obávám se, že většinu správně myšlených věcí doopravdy spíše kazím a kazím tím i sebe.

Promiň. Slovo, které používám příliš často, přestože se do situace příliš nehodí, a poté ubírá na důležitosti situacím, kdy jsem ztělesněním slova promiň. 
Často ze sebe dávím absolutní nesmysly a očekávám souhlasná přikývnutí, ale to po čem toužím jsou především rozhřešení.

Rozděluji svoje srdce mezi lidi, kteří ho nechtějí a když jim ho poté položím nehlučně k levému spícímu uchu, cítím tichounké prasknutí v momentě, kdy ho nevědomky přilehnou.

Tiše trpím uvězněná mezi problémy cizími či svými, prokrastinací, pivní hladinou lesknoucí se ve světle svíčky, koledou od Neckáře, deskou od Nerezu a litry mlíka.

Velmi nenaštvaným hlasem pronáším "naštval jsi mě.", ale doopravdy jsem jen zklamaná, jelikož jsi daleko z mých záchranných kompetencí a už po několikáté slyším to tichounké prasknutí.

..budem si spolu žít zaručeně na dně,
chce se to jen trochu připravit,
budeme žít v bahně..

WB

cigaretu.

netoužím po lásce. chtěla bych někoho, s kým se budeme mít rádi, shodneme se v otázce budoucnosti a budu mu důvěřovat. intenzivní pocity mě velmi vyčerpávají. ve dvaceti letech sjíždím do kolejí, které pro mě vyšlapal napřed jdoucí rozum.

3. 12. 2016 - overcoming fears

Konečně padlo to finální řešení zásadní otázky. Tedy, psycholog ano či ne. Vypadá trošku jako německej politik a jmenuje se trošku jako balkánskej obchodník s lidským masem, ale poprvé v životě jsem ochotná vložit svůj život na chvíli do rukou jiných než svých.

Kritickým bodem této úvahy byl moment naprosté oddělenosti duše od těla. Španěl důvěrně naklánějící se směrem k mým problémům, s větou "mám tě rád, řekneš, co tě trápí?" a já poprvé za několik dlouhých měsíců neměla chuť křičet ty, protože špatně nebylo nic. Dobře taky ne. Nebylo nic.

Opravdovým důvodem mého utrpení je ale nejspíše přemíra emočních vazeb, k lidem, co v mém životě převážně ani neexistují. Taky nevyčerpatelná potřeba vstupovat neustále do stejných řek, protože zvyk. A v neposlední řadě chaoticky poskládané priority, které postrádají veškerý smysl.

Jsem tak trošku unavená z osamělosti a vlastní slabosti, která eskaluje v to, že sama sebe vnímám jako lehce porazitelnou osobnost. Přestože po bližším přezkoumání to snad ani taková pravda není.

Už zhruba rok necítím lásku. Objektivně řečeno, je Španěl velmi nepotřebná naplavenina, jejíž existenci definitivně nelze označovat symbiózou. Jsem prázdná a rozechvělá, proto mi větší radost než láska dělá momentálně krása. V poslední době se tedy k akutním problémům přidává také povrchnost. 

Moc ráda usínám vedle lidí, protože se pak nebudím se strachem ze sebe samotné.

Chtěla bych, aby mě někdo objal a mlčel a mlčel dlouho, tak dlouho jako trvá noc, abych si hluboký pocit sounáležitosti dokázala užít i jindy než ve vlastních snech. 

A potom bych chtěla hodně mluvit, a říct, že se snažím najít a jde mi to ztuha a ten člověk by nebyl Španěl a neřekl by "v tvým věku jsem se taky hledal.", tedy by nenásledoval ten pocit méněcennosti.

Doopravdy jsem člověk, který se léčí přístupem ostatních. Česko tedy vlastně doopravdy není to pravé prostředí.

WB

22. 11. 2016 - used

říkám ti s přesvědčením, že v poslední době nějak těžce snáším vysokoškoláky, ale už tak nějak vynechávám tu část, že je to nejspíš jen proto, že mnohem častěji vědí, co chtějí a většinou ani v opilosti nechtějí psychicky podpořit. A že si potom připadám tak nějak bezcenná.

"chtěl bych se líp oblíkat,
abych trochu prokoukl.
Abych mohl do toho hipster bistra na rohu."

hraje pop a každý slovo mě doopravdy zmáhá a vím, že mě brzo veškerá řeč opustí, ale je to jednodušší než snášet ticho, když vím, že během následujících pár hodin, až znovu zmizíš, mě ticho znovu pohltí.
a pak mě znovu zneužiješ větou "mám jen dvacku, tak to prosimtě dneska zaplať.", stejně jako už kolikrát předtím, a tak obrátím kapsy naruby a za kupičkou drobných na mě vykukuje hrdost a tváří se velmi podobně jako servírka, které říkám, že to zaplatím. Tváří se překvapeně a shovívavě.

"a tak se spolu stěhujem do 2+1,
ale vobčas s tou holkou vůbec nechci existovat.
není to jak s tebou."

a tak se pro jednou zase málem udusím pivem a myslím, že jsem v zastírání hrozně špatná a mám chuť zařvat a utéct, ale místo toho se rozzářím, řeknu, že "to je skvělý" a přisvědčím, že holky jsou vobčas k nevydržení.

už strašně dlouho jsem nepocítila to opravdivý komfortní štěstí a je to jen tím, že se pokaždé nechám vysát až do toho bodu, kdy už doopravdy nemůžu dál.
a ty se vracíš domů v radostné náladě.

"a tak jsem na ni nečekaně křikla,
protože nesnáším, když mi někdo bere prostor."
"to totiž můžu dělat jen já, viď?"